171214 Wave upon wave upon wave

14. prosince 2017 v 19:01 | Atris M. |  Na papíře 2017
Osobním pokrokem letošního roku jmenuju fakt, že jsem se při tvorbě téhle věci ve správnou chvíli zastavila a řekla si: "Co si tak s ohledem na použité materiály tentokrát napřed bokem vyzkoušet, jestli se s tím fixativem budou opravdu všechny kamarádit?"

Takže to (naštěstí?) nedopadlo jako onehdy při sprejování přes lihovku.

Ovšem nedokumentovat ty věci večer při umělém světle, abych pak nemusela většinu barev tolik týrat Photoshopem, si asi ještě nějakou dobu nezvyknu - podobně jako plánovat si předem, co všechno na daný patvar použiju, a podle toho postupovat (abych nemusela řešit již zmíněnou (ne)kompatibilitu) při aplikaci.

Tuš, akvarelové pastelky, uhlová tužka;
chuť tuhle stránku do konce roku dokončit, i kdyby to měla být katastrofa;
název vypovídá o náladě a soundtracku posledních dní: Biffy Clyro - Wave Upon Wave Upon Wave


Fun fact:
V průběhu půlvěčnosti, kdy se tahle stránka sešitu nacházela ve stavu "navždy už jen náčrtek", nesla pracovní pojmenování "I cannot do this shit anymore."
 

Co vlastně chceš

8. listopadu 2017 v 22:28 | Atris M. |  Ze života A.M., 2017-????
Jako nejmladší ze sourozenců jsem se musela srovnat s tím, že moje slovo nebude v porovnání s ostatními nejspíš nikdy dost hlasité na to, aby ho někdo zaznamenal. Prvotní pokusy o změnu byly rychle zašlapány, zadušeny hlasitějšími slovy, a tak jsem se smířila s tím, že za mě vybírají jiní. Po několika "budeš dělat tohle" a "budeš chodit támhle" jsem rezignovala.

Když konečně došlo na formulace "chceš?" a "chtěla bys?", neuměla jsem si správně shrnout výhody a nevýhody toho či onoho - v následku čehož jsem někdy zarytě odmítala nabízené (protože cokoli, co mi navrhl někdo jiný, jsem viděla jako špatné/vnucované), jindy jsem prostě pokrčila rameny a nechala se odnést proudem.

Všechno časem běželo na setrvačnost.
Vyskytla-li se změna, bylo štěstí, když jsem na její existenci nezapomněla.

Zapomněla jsem toho dost. (Pořád zapomínám...)
Nechávala jsem doma věci, které byly potřeba jeden jediný den v roce. Nevzpomněla jsem si, že mám toho dne hrát na každoročním koncertě, dokud nebylo příliš pozdě. Nechávala jsem odcházet přátele, nebo jsem je rovnou odmítala, protože jsem si nemohla vzpomenout, proč spolu vlastně trávíme čas. Jen málo z nich mělo tolik trpělivosti jako kamarádka, která na mě třeba jednou celou věčnost čekala před budovou jedné školy, zatímco já seděla uvnitř v knihovně a v klidu si četla, protože jsem při vracení knih a vybírání nových zapomněla, že tam venku je - prostě proto, že do knihovny jsem "vždycky" chodila sama. Mohla bych strávit den výčtem všeho a všech, co spolykal a zašlapal výraz "vždycky". Jenže i ten už jsem raději zapomněla.

Nevím, nevzpomínám si. Pokrčím rameny.
Unikají mi souvislosti.

A o něco později, když jsem si občas něco sobecky přála, když jsem něco vážně, vážně moc chtěla a nějaký ten kousek vesmíru mě zaznamenal, se ukázalo, že bylo vlastně celou dobu dobře, že nikdo neposlouchal nebo neslyšel. Nevěnovala jsem dost pozornosti formulaci svých přání. Řešením skomírající komunikace byl rozvod, řešením prostorové závratě bylo stěhování do pryč; když jsem si přála potkávat mámu doma i jindy než večer, přišla o práci. To mi souvislost s formulací ještě pořád nedocházela, a tak když jsem si o dva roky přála něco podobného, přišel o práci pro změnu můj tehdejší partner. Když jsem si přála, aby ho bydlení nestálo tolik peněz, byl nucen si urychleně najít něco jiného. Napadá mě, jestli by celý svět oněměl, kdybych vážně moc chtěla, aby si lidi přestali lhát...

A tak jsem se vrátila na začátek, vzdala se požadavků. Volné místo, co po nich zůstalo, jsem zaplnila prací.
Nebo jsem si alespoň myslela, že jde o práci - ukázalo se ovšem, že se jedná o parazita. Nárokoval si čím dál víc času a energie, na oplátku dával jen tak akorát dost čehosi, zásadně ani i o zrníčko víc, abych vydržela existovat.

Je mi 23 let a potřebuju se naučit, jak něco doopravdy chtít - bez dovětku "ale všechno bude v pohodě, když to nepůjde"...
A je mi jedno, jestli zrovna zním jako nějaké náctileté tele. Sveďme to třeba na infantilizaci společnosti.

Pokud se to nenaučím, můžu se taky rovnou vrátit o pár let zpátky a pokračovat ve svém před-sebevražedném plánu. Vlastně, co si budeme povídat, už by zbývalo jen pár maličkostí: dokončit jeden obraz, vyházet co nejvíc svýho bordelu a zkontrolovat, jestli je vybraná lokalita stále použitelná.

Ale k tomu se nechci vracet - jakkoli by to v rámci realizace bylo mnohem jednodušší než chtít

jinou, férovější práci,
umět si užít jakkoli velké nebo malé rodinné sešlosti,
omezit některé zlozvyky,
naučit se efektivně definitivně dokončit, případně ukončit, co jsem začala,
spoustu dalších "banalit",

nota bene toho všeho dosáhnout.
Pro začátek bude dobré nezapomenout, proč a pro koho to vlastně dělám. As long as he's around, I have a reason to keep going. Řešit si problémy jeden po druhém, nezahltit se. Nepanikařit. Nezapomenout dýchat; nezapomenout, co chci.



A co vlastně chceš ty?

Další články