Na posledním těláku jsme ke konci hráli jakousi variantu fotbalu. ("Jakousi variantu", protože obvykle většina hráčů nepředstavuje pouhý pohyblivý sloupy.) S počtem lidí v týmu nám to vyšlo tak, že se dvě osoby v klidu opalovaly na střídačce, zatimco se ostatní grilovali v poli. Po chvíli byla grilovaná masa upozorněna na skutečnost, že už by se mohlo střídat, tak jsem neváhala a zabrala si svoje místo. (Nejsem zrovna fanda do fyzický aktivity. Dělá ze mě větší kostru, než jsem.) Měla jsem v tom případě celkem štěstí, jelikož osoba č.2 odmítla kohokoliv střídat.

Nemam jí zrovna nejradši. Vadí mi její přístup ke školním aktivitám, který nechce dělat. Jasně, každej z nás tam něco nemá rád a nejradši se tomu vyhnul, ale na rozdíl od ní se kvůli tomu nechováme jak malí rozmazlený parchanti a prostě to nějak přežijem.

Když jsem se jí po několika desítkách sekund zeptala, proč nejde do pole, řekla mi něco ve smyslu: "Protože by na mě určitě zase ostatní řvali." To by mě jindy popravdě ani moc nepřekvapilo - její sabotování čehokoliv, co nechce dělat, na úkor všech ostatních mě taky celkem slušně vytáčí (prostě se zastaví a tim nejukňouranějším tónem, jakej dokáže ze svejch hlasivek vyloudit, prohlašuje "Ne, já to nechci dělat, mně to stejně nejde, já to nebudu dělat" apod.), a někteří z nás nemají ty nejpevnější nervy. Vzhledem k dění na hřišti se mi ale poněkud pozvedlo obočí - proč by na ní teď měl kvůli jejímu úžasnýmu přístupu někdo řvát, když tam stejně většina lidí dohromady nic nedělá? Odpověděla jsem, že je má v tom případě poslat do prdele. "Hm, to nemam zapotřebí!", sdělila mi tónem, kterej mě asi měl nějak setřít, ale k její smůle to znělo spíš jako mutující puberťák. (Asi neví, že se dá posílání do prdele realizovat i jinými slovy. No co.) Došla jsem k závěru, že by tahle diskuze nikam nevedla, a už jsem radši nic neříkala.

Jen mi proběhlo hlavou: Komu není rady, tomu není pomoci. Co vlastně čeká, když se ani nedokáže bránit a všechny okolo nechá, ať po ní šlapou, aniž by se snažila o změnu? Úsměv a poklonu?

Poslední dobou mam šílenou chuť praštit se spoustou věcí. (V tom doslovnym i přenesenym smyslu.) Paradoxně je to většinou to, co mi k něčemu může bejt; to, čeho bych se zbavit měla, mi k úvaze přichází jen náhodně, jen výjimečně.

Měla bych například omezit používání vulgarismů. Očividně jsem (ale) bohužel došla do bodu, kdy se bez nich nedokážu dost výmluvně vyjádřit. Ptal se mě někdo, jak se mam? Oh, je to jednoduchý - okolí mě sere, tak na něj seru; když na mě zrovna nesere, akorát mě tak nasere. Bez toho to prostě nevyzní správně... co na tom, že jsem tim u několika lidí právě klesla... ^^

Měla bych se taky zbavit svýho příšernýho zlozvyku: kopírování osobností. Nepamatuju si, kdy jsem s tim začala, ale jelikož to na sobě pozoruju už i já, že se to děje, předpokládám, že to zašlo mnohem dál, než by kdy mělo. A je tu jen jediná světlá stránka: stává se to jen v souvislosti s lidma, který mam ráda. (Což je bohužel i mínus, protože těch moc neni, takže by se po chvilce pozorování daly všechny vzory určit.)

Moc ráda bych zahodila svoje občasný "výpadky", kdy nedokážu dělat skoro nic, a to hlavně po duševní stránce. (Poslední začal někdy kolem února a trval přibližně do druhý poloviny dubna. Viditelnej odraz to ale stejně bude mít asi jen na vysvědčení...) Smát jsem se dokázala v podstatě jen tomu, jak se všichni za něčim věčně hrnou, ačkoliv je všechno k ničemu. Ne že bych se tomu jindy nesmála, ale obvykle to v mojí hlavě zabírá asi tolik místa, kolik jsem ho ve svym šatníku vyhradila růžový barvě. No, možná ještě míň.

Vlastně bych moc ráda zahodila všechny ty chvíle, kdy se k něčemu nedokážu donutit.

Chtěla bych se zbavit svojí neschopnosti vyjadřování,

Chtěla bych se zbavit toho prázdna ve svý peněžence,

Chtěla bych se zbavit všech nesmyslnejch hádek se svojí matkou,

Chtěla bych se zbavit všech pitomejch důvodů, proč nemůžu.

Chtěla bych se zbavit všech falešnejch lidí, který znám,

Chtěla bych se zbavit tý části svý slušnosti, která mi v tom brání.