FAHS

Úterý v 20:08 | Atris M.
Pořád se mi nedaří dokončovat rozpracované věci (a nemyslím tím jen tvorbu). Ale dělám na tom, fakt.


fear leads to anger
anger leads to hate
hate leads to suffering
 

Absurdní

5. března 2017 v 22:28 | Atris M. |  Ze života A.M., 2017-????
Nějakým záhadným řízením osudu (nebo čeho) byla nedávno má facebooková zeď znečištěna. Abyste rozuměli, k smrti nerada scrolluju přes haldy příspěvků, co jdou absolutně mimo mě, případně jsou objektivně označitelné za absolutní odpad, takže si velice (ovšem očividně ne dostatečně) pečlivě filtruju, co se zobrazí nebo nezobrazí. Před některými výplody ale, zdá se, člověk neuteče.
A tak jsem se prostřednictvím fotografie krásných (obecně vzato ovšem naprosto tuctových) dlouhých vlasů, z kanálu, který mě absolutně nezajímá, dozvěděla, že z jednoho děvčete, které si dokážu vybavit jen velmi neurčitě z doby, kdy se náš věk vyjadřoval snad ještě jednociferným číslem, je teď bloggerka. Ta informace tam byla sdělena způsobem značícím, že jde o klíčovou informaci a že kdo onu slečnu jako bloggerku nezná, je přinejmenším zaostalým trilobitem. A tak jsem neodolala a blog si rozklikla.

Nejspíš jsem ve svých dvaadvaceti letech moc stará na to, abych dokázala pochopit, co dělá bloggerku z (libovolné) slečny, která na síť jednou za čas pohodí nějakou tu fotografii sebe sama, jak někde postává a tváří se u toho jako královna tvorstva, ne-li rovnou celého vesmíru, aniž by disponovala něčím, co člověk nevidí na každém kroku. Bez jakékoli myšlenky, bez komentáře (s výjimkou hashtagů, případně výčtu kolaborantů), bez nápadu.

Nebo jsem jen nepochytila moderní pojetí/definici sebevědomí?
(Nebo je teď bloggerem kdokoli, kdo cokoli věší do imaginárního prostoru? Dělá to tedy bloggery ze všech Novinkářských diskutujících?)

Dřív jsem si zoufala, že bez brýlí venku občas nepoznám, jestli míjím stále stejné lidi dokola, protože mají místo obličejů rozostřená cosi a ostatní drobné detaily, jako doplňky, taky prakticky nevidím.
I když už ale pár let nosím brýle prakticky nonstop, situace se nezlepšuje. Oni a ony vypadají za ostra kupodivu čím dál podobněji.

---

Spolubydlící L. se mi tuhle "pochlubil" ranním vizuálním zážitkem. Půl prdele čouhající z modré, asidomácí sukně Slečny Spolubydlící. Taky už mě to bohužel jednou potkalo.
Krátce jsme si zadoufali, že nikdy nezjistíme, jestli je to i zepředu tak děsivé (ne-li děsivější). A že snad doma nechodí na ostro, resp. že nikdy nezjistíme ani to.

Pak člověk na internetu míjí fotografie "před a po" torz nadšených aktivně cvičících nebo hubnoucích slečen, případně seksi fotky v plavkách nebo spodním prádle, ze kterých je na první pohled zřejmé, že být to z druhé strany, fotografie by zachycovaly předně sbírku kasiček.

V hlavě mi zazní babiččino rozčilené: "Nastydnou ti ledviny!"
A při vzpomínce na dobu prehipsterskou přemýšlím, zda to taky jednoho dne někdo prohlásí za styl a fotografie půlprdelí se začnou množit na sítích, v časopisech, na billboardech, ...

Další články