Květen 2012

Je to jen jinej úhel pohledu...

28. května 2012 v 19:17 | Atris M. |  "Vím, že nic nevím."
Nedávno se mi zase vybavila jedna scénka z "dávné minulosti" (poslední dobou se to děje dost často), tentokrát to byl první stupeň základky, první nebo druhá třída, nejsem si jistá; ne že by na tom nějak zvlášť záleželo.

Byla to hodina výtvarky a my měli za úkol vymalovat vodovkama a voskovkama áčtyřku, na níž se nacházel obrys postavičky a papírovýho draka (byly to snad ty nejstupidnější omalovánky na světě). Při pohledu na celkový umístění těch dvou objektů mě napadlo, že takhle by to mohlo bejt vidět jedině z ptačí perspektivy (ačkoliv jsem tehdy takový výrazy snad ani neznala) a rozhodla jsem se proto nechat celý pozadí zelený.

Podařilo se mi namíchat fakt epickou zelenou.

Co na tom, že to nebyla zrovna barva trávy, mně se to tak prostě líbilo! (A navíc to krásně kontrastovalo se zářivou, voskovkama vyvedenou postavičkou a stejně tak i s drakem.)
A učitelka, procházející třídou a kontrolující naší činnost, se u mě zastavila a bez rozmyslu to odsoudila. "Jakou barvu má obloha? Ty snad vidíš nebe zeleně? A ještě taková brčálová..!" (Kdyby to sakra aspoň byla brčálová,..!) Pokusila jsem se jí vysvětlit, že to jaksi myslim jinak, jenže věta "Ale to je pohled shora" asi nebyla dostatečně jednoznačná. Myslim, že mi pak dala jinej papír a musela jsem to namalovat stejně jako všichni ostatní: nahoře vyblitou světle modrou, dole vyblitou světle zelenou, základní barvy přímo z vodovkový palety. Uniformovaná kreativita.
Nelíbilo se mi to, ale co může slušně vychovaný děcko v týhle situaci dělat?

Došla jsem k závěru, že se inovace nepřipouštějí, udělala jsem jeden z prvních kroků ke svojí současné neviditelnosti.
Ne, nevadí mi to, ale...
...co kdyby..?



(Asi bych měla založit rubriku "Bitching about the past"...)

[Nadpis článku 1225]

23. května 2012 v 17:50 | Atris M. |  "Vím, že nic nevím."
Na posledním těláku jsme ke konci hráli jakousi variantu fotbalu. ("Jakousi variantu", protože obvykle většina hráčů nepředstavuje pouhý pohyblivý sloupy.) S počtem lidí v týmu nám to vyšlo tak, že se dvě osoby v klidu opalovaly na střídačce, zatimco se ostatní grilovali v poli. Po chvíli byla grilovaná masa upozorněna na skutečnost, že už by se mohlo střídat, tak jsem neváhala a zabrala si svoje místo. (Nejsem zrovna fanda do fyzický aktivity. Dělá ze mě větší kostru, než jsem.) Měla jsem v tom případě celkem štěstí, jelikož osoba č.2 odmítla kohokoliv střídat.
Nemam jí zrovna nejradši. Vadí mi její přístup ke školním aktivitám, který nechce dělat. Jasně, každej z nás tam něco nemá rád a nejradši se tomu vyhnul, ale na rozdíl od ní se kvůli tomu nechováme jak malí rozmazlený parchanti a prostě to nějak přežijem.
Když jsem se jí po několika desítkách sekund zeptala, proč nejde do pole, řekla mi něco ve smyslu: "Protože by na mě určitě zase ostatní řvali." To by mě jindy popravdě ani moc nepřekvapilo - její sabotování čehokoliv, co nechce dělat, na úkor všech ostatních mě taky celkem slušně vytáčí (prostě se zastaví a tim nejukňouranějším tónem, jakej dokáže ze svejch hlasivek vyloudit, prohlašuje "Ne, já to nechci dělat, mně to stejně nejde, já to nebudu dělat" apod.), a někteří z nás nemají ty nejpevnější nervy. Vzhledem k dění na hřišti se mi ale poněkud pozvedlo obočí - proč by na ní teď měl kvůli jejímu úžasnýmu přístupu někdo řvát, když tam stejně většina lidí dohromady nic nedělá? Odpověděla jsem, že je má v tom případě poslat do prdele. "Hm, to nemam zapotřebí!", sdělila mi tónem, kterej mě asi měl nějak setřít, ale k její smůle to znělo spíš jako mutující puberťák. (Asi neví, že se dá posílání do prdele realizovat i jinými slovy. No co.) Došla jsem k závěru, že by tahle diskuze nikam nevedla, a už jsem radši nic neříkala.
Jen mi proběhlo hlavou: Komu není rady, tomu není pomoci. Co vlastně čeká, když se ani nedokáže bránit a všechny okolo nechá, ať po ní šlapou, aniž by se snažila o změnu? Úsměv a poklonu?

Chtěla bych...

19. května 2012 v 21:01 | Atris M. |  Vykecávám se...
Poslední dobou mam šílenou chuť praštit se spoustou věcí. (V tom doslovnym i přenesenym smyslu.) Paradoxně je to většinou to, co mi k něčemu může bejt; to, čeho bych se zbavit měla, mi k úvaze přichází jen náhodně, jen výjimečně.

Měla bych například omezit používání vulgarismů. Očividně jsem (ale) bohužel došla do bodu, kdy se bez nich nedokážu dost výmluvně vyjádřit. Ptal se mě někdo, jak se mam? Oh, je to jednoduchý - okolí mě sere, tak na něj seru; když na mě zrovna nesere, akorát mě tak nasere. Bez toho to prostě nevyzní správně... co na tom, že jsem tim u několika lidí právě klesla... ^^

Měla bych se taky zbavit svýho příšernýho zlozvyku: kopírování osobností. Nepamatuju si, kdy jsem s tim začala, ale jelikož to na sobě pozoruju už i já, že se to děje, předpokládám, že to zašlo mnohem dál, než by kdy mělo. A je tu jen jediná světlá stránka: stává se to jen v souvislosti s lidma, který mam ráda. (Což je bohužel i mínus, protože těch moc neni, takže by se po chvilce pozorování daly všechny vzory určit.)
(Nepleťte si prosím slovo "osobnost" se slovem "celebrita". Pro mě jsou "celebrity" jen sotva "osobnostmi"...)

Moc ráda bych zahodila svoje občasný "výpadky", kdy nedokážu dělat skoro nic, a to hlavně po duševní stránce. (Poslední začal někdy kolem února a trval přibližně do druhý poloviny dubna. Viditelnej odraz to ale stejně bude mít asi jen na vysvědčení...) Smát jsem se dokázala v podstatě jen tomu, jak se všichni za něčim věčně hrnou, ačkoliv je všechno k ničemu. Ne že bych se tomu jindy nesmála, ale obvykle to v mojí hlavě zabírá asi tolik místa, kolik jsem ho ve svym šatníku vyhradila růžový barvě. No, možná ještě míň.
Vlastně bych moc ráda zahodila všechny ty chvíle, kdy se k něčemu nedokážu donutit.

Chtěla bych se zbavit svojí neschopnosti vyjadřování,
Chtěla bych se zbavit toho prázdna ve svý peněžence,
Chtěla bych se zbavit všech nesmyslnejch hádek se svojí matkou,
Chtěla bych se zbavit všech pitomejch důvodů, proč nemůžu.
Chtěla bych se zbavit všech falešnejch lidí, který znám,
Chtěla bych se zbavit tý části svý slušnosti, která mi v tom brání.

Červený a bílý, červený a černý

17. května 2012 v 16:31 | Atris M. |  Prstýnky
(Co ještě se po Vánocích našlo..)


V. - Canyon du Verdon

15. května 2012 v 15:42 | Atris M.
Vyhodili nás z příjemnýho busovýho chládku na kamennej gril.


Naštěstí se bylo kam schovat.. x) Nutno však podotknout, že na to, kolik dopravních prostředků člověk venku viděl, bylo uvnitř docela narváno. Za úspěch se dalo považovat pár nepřerušenejch po sobě jdoucích kroků od vchodu do zadní části budovy..
(Náš bus je ten vlevo ^^)


Každopádně pohled z "vyhlídky" se nijak výrazně nelišil od toho, co jsme viděli celou cestu tam...


...snad až na jeden detail: daleko, předaleko pod námi, byla voda.




Pak byla k nalezení taky jedna "dračí polojeskyně".. (na předchozí fotce v horní polovině uprostřed)


Na rozdíl od pohledu z autobusu taky člověk viděl, jak pohodlně by se mu padalo, kdyby do něj někdo omylem strčil..



No, dlouho jsme tam nevejrali a šli dál. Pomocí dvou prázdnejch, napřed jedoucích autobusů jsme otestovali, jak pevnej je Pont de l'Artuby..




..a jeli jsme dál.

Jen si tak lítám kolem..

13. května 2012 v 16:10 | Atris M. |  Na papíře 2012
Něco na odlehčení.


Ano, ta ruka je divná, ten obličej je divnej, ten trup je divnej, ta noha je divná, ale mně se to prostě líbí.
A4 a centropen.

Tmavostříbrné s dodatkem

11. května 2012 v 15:58 | Atris M. |  Náušnice
První pokus o "ear cuff". Jen co zjistim, kde dělám největší chybu, vytvořim další. Složitější po drátový stránce. >:]


Dáma

9. května 2012 v 16:44 | Atris M. |  Cvokočka "Anežka"
Opravovala jsem si deštník. Cvokočka z toho vytušila, že se někam brzo vydám, tak přišla a dala mi najevo svůj nesouhas.


(Skutečnost, že se nerada fotí, vyjadřuje tak, že pokaždý, když vidí objektiv, zavře oči nebo odejde. Odchod v tomhle případě nepřipadal v úvahu.)

Portrét F

7. května 2012 v 17:07 | Atris M. |  Na papíře 2012
Podle fotky; strávila jsem nad tim asi hodinu a půl.
A nakreslila jsem ho hezčího než je. :D


Koncentrace

5. května 2012 v 20:59 | Atris M. |  Ze života A.M., 2011-2012
- Jednoslovné vyjádření toho, co dělám, když kreslím.


Jednoho jarního rána

3. května 2012 v 17:03 | Atris M.

Hádám, že lepší fotku nikdy nepořídim.

Ztrácím zrak.

1. května 2012 v 16:57 | Atris M. |  "Vím, že nic nevím."
Před nedávnem jsem uvažovala o tom, že by nebylo na škodu, kdybych začala nosit brýle víc než jen příležitostně. Přispěla k tomu třeba skutečnost, že známý lidi na dálku poznávám už jen podle barvy oblečení (většinou v případě, že jsem je už ten den viděla), podle vlasů (v několika málo případech) nebo podle stylu chůze. (To je dost nepratický, protože by onen člověk musel kráčet přímo přede mnou nebo proti mě, abych si ho všimla - venku se rozhlížim maximálně tak na přechodu.) Vedle toho je tu i opačnej případ - vidim lidi tam, kde nejsou.