Brigádické elegie 2 (Takovej ten pocit)

4. září 2014 v 20:14 | Atris M. |  Ze života A.M., 2013-2014
IV.
(Takovej ten pocit...)

...když se v nečinných dnech uklidňujete tím, že nakonec přece vždycky můžete jít za spolužačkama do Kauflandu. A že přitom máte na výběr hned z několika měst.


...když vás po dvou měsících ticha najednou každý chce zaměstnat, a vy, znuděná socka, nevíte, jestli vzít spíš to, co vás baví, nebo to, z čeho je víc peněz... Tak berete obojí a doufáte, že vás to nezabije.

...když letos brigádničíte nejen se svými (bývalými) spolužáky, ale i učiteli.

...když pracujete s osobou tak neskutečně nechutně zmalovanou, že byste se jí nejradši zeptali, jestli má kurva doma zrcadlo.
(Jenže tušíte, že asi ano, protože to má všechno dotažené do posledního detailu.)

...když ty dvě-tři baby kousek od vás drbou snad všechno, co se hejbe, jakmile to poodejde aspoň čtyři metry od nich, a vy přemýšlíte, co zajímavého mají na vás.

...když se na vás ta ženská vedle osopí slovy "Jestli si jako myslíte, že stará bába (nemohlo jí být víc než 45, i kdyby kouřila jedno cígo za druhým) to sem natahá a vy si to jen vezmete ze stolu, tak to teda ne...!" poté, co si z jejího megalitu knih vezmete tři kousky, protože zrovna nemáte co zabalit.
(Tak jsem jí je tam pak z nové palety zase přinesla.)
(Pořád nevím, jestli to myslela vážně.)
...když vám váš "dočasný nadřízený" přátelsky vypráví, jak nesnáší brigádníky, a vy nejste stálý zaměstnanec.

...když vám někdo ze zaměstnanců povídá o bezpečnosti práce.
"Jednou tu byl člověk s tím přístrojem na měření hladiny hluku. Obcházel tady ty vypnutý stroje, tak mu povídám - 'Takhle toho moc nenaměříte... Jestli chcete, já vám to zapnu.' - a on na to, že ne, že to je dobrý... A šel."

...když se vám na tu vzdálenost sleje zvuk rádia se zvukem snášečky a vy chvílemi netušíte, jestli posloucháte hit letošního léta, nebo jen souhru strojového kvílení.

...když už jste u nějakého stroje tak dlouho, že ho slyšíte mluvit.
(deskovačka: sborově "Je to sádlo!"; šička: "Nespi/nestůj/tupec/...")

...když se ta činnost, kterou nesnášíte ze všech nejvíc, ukáže jako to nejpříjemnější a nejsnadnější, co vám dnes můžou dát za úkol.

...když kolem prochází "exkurze" (banda max. 5 lidí, snad potenciální zákazníci, nevím), pověřený člověk jim vykládá, co který stroj dělá, oni se tváří, jako by jim vyprávěl o barevných změnách ročních období... a pak jim můžou oči vypadnout, když někoho vidí ručně balit knihy do krabic.

...když po včerejší směně zjistíte, že kůže na vašem palci není rozříznutá natřikrát, ale nadesetkrát.

...když zjistíte, že si některé britské školy nechávají ke zkouškám A-Levels (ekvivalent maturit) tisknout prospekty, které navzdory své velikosti (průměrného nenáročného románu) obsahují jen výpis předmětů a po jednom doporučení od zkoušku složivších studentů, a pokoušíte se představit si alternativní realitu, kde totéž dělá i vaše střední škola.

V.
(Zkouškastory)

Často si říkám, že se k těm nejlepším zážitkům a informacím dostávám úplnou náhodou. Třeba když zapomenu na něco "důležitého" a... - no, to by byla jiná historka. :)

Tentokrát jsem se tou úplnou náhodou (skrze mého drahého polovičku) dostala k inzerovanému lovu na komparzisty.
V požadavcích na ženy psali "vlasy dlouhé, ideálně po ramena", z čehož by se trochu dalo vycítit sdělení "čím delší, tím lepší". Ladila jsem i s ostatními podmínkami, tak jsem vyslala a wild e-mail a den nato už jsem byla "zaměstnaná" na několik vybraných termínů dopředu.

Že jsem ten telefon málem prošvihla kvůli svému úžasnému zvyku nechávat tóny vypnuté a nabíječku takřka mimo dosah, nechme stranou. ^^

Kostýmová zkouška byla docela zajímavá.
Jen tak na okraj bych zmínila, že by mě nikdy nenapadlo, že budu ráda vstávat v šest hodin, abych se chvilku po deváté hodině někde nechala dvakrát navléknout do několika starých kousků oblečení a pak zase vypadla.

Hned na začátku jsem zjistila, že mám pro film zřejmě perfektní barvu vlasů, protože když se organizátoři jali vysvětlovat dvěma přítomným na blond obarveným dámám, co že to na těch hlavách vlastně mají mít, vysvětlovali to na mně. Jen jsem úplně nepochopila, odkdy potřebuje někdo ke vnímání barvy používat i hmat...
S myšlenkou "Holyfuckingshit nesahejte na mě, nebo se tady složim...!!" jsem nenápadně o krůček poodstoupila ve snaze zmizet z dosahu, ale nebylo mi to nic platné.

Pak se (konečně) ukázaly i Němky (a tak), co měly schvalovat vzhled komparzistů.
Chvilku kmitaly kolem, hodnotily všechny dotyčné a ptaly se, komu by co vadilo. Já vyfasovala poznámku "Možná vás budeme potřebovat trochu ostříhat."
Když můj drahý polovička (který tam byl ze stejného důvodu) zaslechl slovo "ostříhat", výraz v jeho obličeji se změnil přibližně na takový, jaký byste hledali u někoho, komu právě před očima vraždí celou rodinu. Hádám ale, že můj výraz nebyl o moc lepší, protože se jedna z přítomných organizátorek, říkejme jí třeba Herr Vlasysem, hned ozvala, že kdybych se stříhat nechtěla, stačí říct; že už něco vymyslí.

A taky že vymyslela...
Když na stůl přede mnou dopadla horda vlásenek/pírek/pinetek (vyberte si svůj zažitý výraz), začínala jsem se trochu děsit, co mi tam provede, protože mám určitě dodnes na lebce stopy po vlásenkách od sestry z doby, kdy mi vytvářela něco na maturák.
Když mi Herr začala tupírovat ty nejslabší vlasy, co na hlavě mám, měla jsem chuť zakřičet: "Pane bože, dost, to mě radši ostříhejte!" - ale raději jsem tiše trpěla s živou představou toho, jak se vlas po vlasu láme všechno to, co jsem si vepředu tak dlouho nechávala růst, jak to všechno odpadne, až se ty vlasy zase rozčešou, a vymýšlela jsem, jakou ofinu si teda nechám udělat, až se mnou Vlasysem skončí.

Jako třešničku na dortu jsem si později vychutnávala skutečnost, že se fotka toho výtvoru někam ztratila. V praxi to znamená, že mi na hlavě před každým natáčením udělali něco jiného, a to více či méně bolestivým způsobem, v závislosti na tom, komu se zrovna chtělo co česat.

VI.
(Komparzistkou)

Představy "nezasvěcených" o tom, co vlastně takové umělecké křoví dělá, bývají zábavné. Aktuálně se na prvním místě v žebříčku reakcí drží tátovo "A hraješ aspoň esesačku?", což vypálil poté, co jsem mu řekla, že se jedná o příběh umístěný do poválečného Německa. :)

Den před prvním natáčením mi přišla ověřující esemeska ("potvrďte účast").
Po přečtení slov "sraz ráno v 5:15" jsem zívla při přestavě, v kolik hodin budu vstávat, abych se dostala z bodu B do bodu S, a vzpomněla jsem si, že před rokem to bylo taky v srpnu, když jsem vstávala kvůli práci tak nechutně brzo. Tak jsem si srpen přejmenovala na "nedospim"... A devatenáctého nedospima jsem obnovila "tradici" brzkého vstávání.
Když jsem z autobusu sledovala vycházející slunce, mozek mi jako povzbuzující reakci vyhodil větu "Watch a sunrise at least once a day"...

Možná jsem si jen letos zvykla na teplejší vzduch nebo tak něco, ale vždycky, když jsme dorazili na místo (ze začátku se točilo daleko předaleko), pochopitelně s časovou rezervou kvůli převlékání a vystajlování, byla neskutečná kosa.
Jen pro představu - stojíte někde venku před sedmou ranní, na sobě máte jednu vrstvu lehkého oblečení, protože se točí letní scény, klepete kosu ve frontě před stanem, kde vám mají na hlavě vyrobit tu šlehačku, co se tehdy nosila, a doufáte, že se co nejdřív oteplí.

(Abych to teda nevykreslovala tak hororově - pod tím letním ničím jsme mohli mít ještě něco svého, aby to nebyl takovej masakr. Ale musíte uznat, že není moc teplého oblečení, co se dá nosit pod lehkým letním tak, aby nebylo vidět.)

Ono to rozvržení ročních období na denní doby bylo vůbec takové zvláštní.
Ráno, v té největší zimě, se točilo léto. Odpoledne, v tom největším vedru, se točila zima.

"A můžu si sundat ten svetr, když není pod tím kabátem vidět?"
"Ne."

Na druhou stranu se ale dohromady nic z toho nedá označit za jakkoli neúnosné či náročné. (Pakliže nepočítáme nepěkné krátké epizody jako byla ta, kde jsme s nepopiratelnou závistí sledovali členy štábu, jak si pochutnávají na občerstvení tři metry od nás, přičemž jsme jako "pouhý komparz" měli k dispozici akorát tak vodu, čaj a kafe. Na dostatku pití není nic ke kritizování, ale když máte fakt hlad, nepomůžou toho ani hektolitry.)
Proto mě nepřestává udivovat, že za dvanáctihodinovku toho "nicnedělání" dostanu 800 plus okolnostní bonusy (přesčas, dojíždění, ...) a za osmihodinovku lítání po tiskárně 450. Jasně, když se to přepočte na hodiny, není v tom až tak velký rozdíl, ale z hlediska náplně práce je to docela... absurdní. Smutný.

Ale tak... no hate. Hlavně že platí.

_ _ _ _ _

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Severka Severka | E-mail | Web | 22. září 2014 v 14:31 | Reagovat

Tiskárnovou brigádu už mám taky za sebou, i když jsme zrovna jeli poněkud nezáživnější věci (hlavně na časopis Napsáno životem a Čas na lásku dodnes vzpomínám se slzou v oku). Komparz jsem vždycky chtěla zkusit, ale to ranní vstávání, násilí maskérek a pak několikahodinové postávání na place mě zatím odrazuje :D

2 Hedwica Hedwica | 28. září 2014 v 12:17 | Reagovat

Při popisu práce v PB tisku jsem se celkem pobavila :D (je-li to tahle tiskárna). Stroje jsem slyšela mluvit po několika hodinách práce pak celkem běžně. Díky bohu, že jsem se tomu letos vyhnula :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama