Radosti spolubydlení III.

7. ledna 2017 v 17:46 | Atris M. |  Ze života A.M., 2017-????
(tentokrát ještě přerývaněji; a chronologické řazení se přeceňuje)

Mám takovou hypotézu:
Slečna se možná snaží kohokoli spolubydlícího znechutit a vynervovat do té míry, aby opustil(a) byt, a ona mohla mít celý prostor pro sebe za (poměrně) směšný peníz. Vysvětlovalo by to spoustu věcí.

Netvrdím, že jsem dokonalá.
Jen lituji, že není možné druhé osobě nadělit pod stromeček pořádnou schopnost sebereflexe.


---

"Dobré ráno, malá mořská vílo!"
Chvilku trvalo, než mi v hlavě po tomhle úžasném pozdravu dokázala vzniknout a přežít i jiná myšlenka než představa obrovského nápisu "WTF??" zběsile poletujícího místností.
"Cože?" vypravila jsem ze sebe, jakmile ta chvilka pominula.
"No, já jen že jsem si všimla, že trávíš docela dost času v koupelně..."

Aha, zaklepat a ozvat se, když potřebuju někam, kde je obsazeno na dobu neznámou, je asi moc mainstream.

"Kdepak máš svého vysněného prince?"
Obraz zběsile poletujícího "WTF??" se vrátil, tentokrát v neonově zelené. Vrhla jsem po Slečně pohled typu "co sis to kurva šlehla?" a doufala jsem, že se třeba za chvilku ukáže, že trpím ranními slyšinami nebo tak něčím, nebo že se Slečna alespoň přestane mezi jednotlivými větami pochichotávat.
"Má takový výrazný hlas..!" pokračovala.
"No. To má." Co na to říct, někdo je známý tím, kolik toho uběhne v určitém čase, jiný třeba tím, jak hlasitě může chrápat, než se tím zvukem sám probudí... :))

Ovšem na rozdíl od Slečny Spolubydlící nemusí nikdo "vysněného prince" upozorňovat, že existují i lepší místa a chvíle k procvičování pěveckých schopností, než je trasa pokoj → koupelna → kuchyně v půl třetí ráno.

---

Kdyby byla Slečna Spolubydlící jedním slovem, nabízela by se (mimo spousty dalších) varianta "paradox".

Celou věčnost si ode mě půjčovala nabíječku na telefon. Konektor micro USB, sehnatelný všude, žádná drahá záležitost. Když jsem se jí jednou zeptala, proč si vlastně nekoupí svojí, řekla mi, že na to nemá peníze.
Pozvedla jsem obočí. "Vždyť to stojí pár korun."
"No, spíš pár set...," oponovala.
Dotaz o třech slovech z vyhledavače vytáhnul cenu 65 Kč. Slečna se zatvářila, jako bych té ceně přímo před ní ve Photoshopu ubrala pár nul.


"Já jsem ti říkala, že mi máš sehnat práci!" Klasické příšerné zachichotání na konci rozhodně nezakrylo panovačný tón.
"A já bych tě ráda upozornila, že není mou povinností tady cokoli komukoli shánět."
"Cože?" ozvalo se stále stejným tónem.
"Mám ti to zopakovat?"

Opakování bylo potřeba dvakrát, než pochopila, že i já to myslím vážně, a odkráčela.


Týden nato se potkáme v kuchyni, kde si Slečna zrovna připravuje jídlo ve svém "klasickém" množství (= v jistých končinách by jeden Slečnin oběd krmil nejméně jednoho člověka celý týden). Ne, nabíječka bude až po výplatě.
O nějaké ty dny později mi zase klepe na dveře, jestli by si ji nemohla půjčit...

("A proč ji prostě neodmítneš, třeba výmluvou, že ji zrovna používáš?" - Protože asi ještě pořád naivně věřím na klidné, bezkonfliktní soužití. Tak. Říkejte mi třeba 'zasrané sluníčko'...)


Jednoho dne mi zase vykládá něco o jídle (Slečna drží dietu, jejíž název si nepamatuju a která mimo jiné spočívá ve vynechání všeho, v čem je lepek; ne, nejedná se o "normální" bezlepkovou dietu. Rozhodně bohužel nedodržuje postup, který má kolegyně stručně shrnula slovy: "Ať si každej jí, co chce, ale ať to kurva necpe ostatním.").

Že prý jí třeba takové těstoviny vůbec nescházejí, protože vlastně samy o sobě nemají žádnou chuť.
Příště se rozhodne místo shazování toho, co považuje za zlo na poli potravin, propagovat alternativy. Tentokrát si vybere chia semínka. Vykládá, jak jsou super, protože vlastně samy o sobě nemají žádnou chuť...

---

"Ty sem normálně určitě pouštíš zimu!" zahlásila jednou Slečna, když jsme se "potkaly" u mých dveří, které jsem zrovna přivírala. O několik dní později mě K. žádá o vyfocení nějakého svého nábytku (který tu nechala a rozhodla se ho prodávat na dálku)...
Vejdu do místnosti: brutálně schnoucí, chcípající pokojová rostlina (poslední obyvatel se odstěhoval předevčírem); náhodné kusy nádobí na skříni (dva ze tří kousků se honosí vrstvou popela a kdovíčeho); otevřené okno krásně doplněné topením puštěným na plné... na pětku.
Ale na mě tady někdo bude píčovat, že trávím nadprůměrné množství času v koupelně. :)

---

Lehkým popostrčením se podařilo do třetího, tou dobou už chvíli prázdného pokoje nechat nastěhovat kolegu. Předá se číslo tady, číslo tam, a najednou ho člověk potkává ve dveřích. Slečna z toho zjištění od pohledu a od poslechu zrovna nadšená nebyla.

"Kdo to byl?" Přísahala bych, že celou dobu stála za dveřmi a čekala, až tu zase budeme jen my dvě.
"Nový spolubydlící."
"Aha... a kolik jich je?!"
"Jeden."
"...To jako kluk?!"
"No."
"Vždyť říkal, že sem vezme nějakou holku..."
"Kdy..?"
"No... předtím..."

"Ale když tu byl R., to ti nevadilo."
"Ten tu byl jen na měsíc..."

Další chvíli bylo ticho. Napadlo mě, že bych jí možná mohla nějaké ty menší šoky způsobovat pravidelně, čistě ze zvědavosti, zda je následný božský klid opravdu jejich důsledkem. Ale najednou...

"Tak tos mě předběhla."
"Hm?"
"Taky jsem sem chtěla dostat kamaráda."
Zen, ty vole, zen, opakovala jsem si v duchu. Nemůžu jí udělat tu radost a ptát se na detaily. Bylo by jedno, že jediná poptávaná informace by byla odpověď na "jaký je rozdíl mezi pánským spolubydlícím a pánským spolubydlícím" - Slečna dokáže přednášet i stěně, a ta se rozhodně na nic neptá.

---

Ta škodolibá radost, když ráno poté, co si vyslechnu fňukání, že jí pan majitel nechce na okno instalovat záclony a závěsy ("Na tom pověsit si je sama přece není nic těžkýho, ne?" - na to mi neodpověděla), zaslechnu z chodby "...tady nejsme hotel. Podívejte se, vám se furt něco nelíbí, tak stačí když mi řeknete 14 dní dopředu a můžete se klidně odstěhovat."

---

"Dneska nějaká pracovitá...!"
- proč jen jsem jí na to já kráva nemohla říct: "Hele zlatíčko, až někdy zvedneš tu svojí tlustou prdel a taky tady něco uklidíš, tak klidně něco říkej, ale do tý doby si tyhle debilní poznámky laskavě nech," když to navíc pronesla zrovna ve chvíli, kdy jsem v předsíni likvidovala nakapanou, už-pár-dní starou cestičku od kuchyně k jejímu pokoji?


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama