Radosti spolubydlení IV.

31. října 2017 v 14:53 | Atris M. |  Ze života A.M., 2017-????
Člověk se ani nedostane k sepsání další várky historek ze sdíleného bytu a Slečna Spolubydlící zvedá kotvy a táhne někam do pryč oblažovat svou přítomností nové nejspíš-nicnetušící oběti. (Prý bude bydlet s nějakou kamarádkou. Pořád nevím, je-li absurdnější představa, že vůbec má nějaké přátele, nebo ta, že s ní někdo z nich hodlá dobrovolně sdílet svůj životní prostor.)

Jednoho nedávného pondělí mi náš bytodárce sdělil, že se Slečna Spolubydlící bude stěhovat. Tak prý ať mu dám echo, kdyby někdo ze známých o ten pokoj stál.

Rozeslala jsem pavouky po sítích - po pár prohozených větách se našla zjevně úžasná a dokonalá zájemkyně. (A výjimečně to není sarkasmus.) Dohodly jsme se na prohlídce a informovala jsem bytodárce. To byla středa.

Slečna Spolubydlící odtáhla ve čtvrtek. Na rozloučenou nám tu nechala pytlíček marshmallows s roztomilým vzkazem, zikkurat z plat od vajec, spoustu náhodně rozmístěných prázdných obalů všude po bytě, v pokoji (kromě všelijakého dalšího bordelu) impozantní nános vlasů a vaječných skořápek. Když jsme se na to večer po práci zběžně podívali, nezbylo než doufat, že se potenciální spolubydlící nevyděsí nebo tak něco, až to uvidí.
(Spolubydlící L. ani nemohl uvěřit tomu, že se opravdu jedná o vlasy.)
Slečnin odchod jsme v dobré společnosti oslavili 2,5 lahvemi vína.

V pátek se k nám potenciální spolubydlící dostavila, byla strašně lovely a prostorem nadšená. Kupodivu ji bordel v pokoji neodradil ani na pohled neznechutil. (Ptala se, jestli onen nános vlasů nemůže být ve skutečnosti nánosem velbloudích chlupů - ty prý vypadají stejně.) K získanému nadšení tedy vyfasovala číslo na bytodárce, aby se dohodli na formalitách...

...a o chvíli později se zjistilo, že se někdo zachoval jako kretén.
Jakási jiná slečna se prý byla na pokoj podívat už ve čtvrtek kolem Slečnina odchodu. Složila jakési bytodárcově známé na ten pokoj zálohu (odkdy tady hrajeme na zálohy, to netuším); nikoho z té strany ovšem nenapadlo dát o čemkoli z toho vědět nám, co tu aktuálně přebýváme.

Takže máme "odklepnutou" novou spolubydlící, o které dohromady nic moc nevíme (kromě toho, že "studuje, pracuje, je asi tak stará jako my, taková trochu ukecaná a je o něco lepší než co tu bylo předtím, a určitě si budeme rozumět").
A třešnička na dortu: vypadáme jako čuráci, že zveme někoho, kdo docela urgentně potřebuje něco najít, ať se podívá, kde nebude bydlet...

Nezbývá než doufat, že Slečna Spolubydlící II bude na rozdíl od té první alespoň trochu použitelná.
A protože paměť už asi lepší nebude, nezbývá, než si srovnávací příklady projevů Slečny Spolubydlící I uchovávat v písemné podobě.



---

Nějak zkraje jejího výskytu, když ještě existovala naděje, že její chování jsou ve skutečnost jen stresem způsobené výpadky příčetnosti, jsem se jí ptala na předchozí bydliště. Výčet to byl poměrně zajímavý, místy prokládaný poznámkami o tom, jak šlo jen o strašné nedorozumění, a o nedostatku peněz.

"Proč teda vlastně nebydlíš u rodičů?"
"No... To by ses musela zeptat jich."
"..?"

Pak z ní vypadlo, že story o tom, jak jednou někdo vyměnil doma zámky, zatímco byla pryč, byla právě o jejím odchodu od nich.

---

Podle Slečny Spolubydlící by se měl člověk v případě, že "zamokří" předložku u vany, vyhnout jejímu přehazování přes okraj vany a podobně - měl by nechat onu předložku uschnout někde daleko od všech společných prostor, a hlavně co nejdál od Slečny samotné.
Protože co kdyby v té předložce byly "rybénky"...

Dodnes tak úplně nechápu, co se tím básnířka snažila říci.

---

Slečna Spolubydlící vykročila (o tři patra níž už snad neslyšně) z koupelny, lehýnce mi zaťukala na dveře a po vyzvání se velice klidným, milým tónem zeptala:
"Z jakýho důvodu dáváš nad moje sprchový gely cedulky?!"

(Mluvila ani ne tři sekundy - asi nechtěla zdržovat, jak ohleduplné!)

V bytě bydlíme tři. Na vaně jsou čtyři "hromádky" mycích věcí, jedna v každém rohu. Nad tu, která budí dojem dlouhodobé nepoužívanosti (třeba neporušenou vrstvičkou prachu na obalech s méně než polovinou obsahu), jsem den předtím ze zvědavosti přilepila lísteček s dotazem: "Čí je vlastně tohle?"
(Vzhledem k tomu, že se kolikrát na bytě za celý den nevidíme/nepotkáme kvůli rozdílným spánkovým i pracovním režimům, to byl ten nejrychlejší způsob, jak se dobrat odpovědi.)

Slečna mi ovšem nepodala žádné instrukce, co se nápravy této opovážlivosti týče, tak nevím - mám se za to nechat utopit, upálit, nebo jen pohřbít zaživa?

---

Slečna Spolubydlící se v práci příliš unavila na to, aby si umyla kuchyňské prkénko; je prý "jednodušší" krájet cibuli na dezertním talířku.
Vzhledem k jejímu vztahu k jemné motorice se divím, že tu vůbec ještě zbylo nějaké nádobí...

---

Jedna z nejzajímavějších charakteristik Slečny Spolubydlící byl fakt, že dvakrát neváhala, když chtěla někoho kvůli něčemu seřvat, ovšem udělala to jen v případě, že nebyl doma nikdo další.
Takhle jsem se od L. dozvěděla, jak byl (někdy v půlce nebo na konci ledna?) dotazován, kolikrát za rok 2017 vynesl koš, a že mu nejednou vyčetla narušování jejího denního režimu svícením v noci v pokoji, v kuchyni nebo v koupelně.
Jak může být nějaký pseudorežim, jehož součástí je usínání ve čtyři ráno a vstávání ve dvě odpoledne, rušen rozsvícenou žárovkou o půlnoci, za rohem a o dvě místnosti dál, ví nejspíš jen Bůh.

---

Vracím se někdy za tmy z práce. Ve výtahu vypínám hudbu pouštěnou do sluchátek, a jakmile dojedu do správného patra, už to slyším...
Odemykám si. Je tam.
"Pro boha živýho, ono je to slyšet i přes sluchátka a zavřené dveře, ne jenom ob místnost!" Tentokrát jsem neměla tu vůli zůstat zticha, na druhou stranu jsem ale nechtěla přímo říkat, ať laskavě nechává ústa zavřená, když jsem doma. Nakonec, ve svém volném čase, ovšem v rozumnou hodinu, ať si každý dělá, co chce...
Slečna nechápe.
"Ten zpěv," upřesňuji.
"Aha. Tak... díky za kompliment!"
"Ono třeba v půl třetí ráno to už kompliment není," pokračuji a doufám, že pochopí, co je tím myšleno.
Nikoli. Zahlásí něco o pozitivní energii a jde si zpívat dál, tentokrát do pokoje...

---

"Slyšíš-li za dne lvouna výt, je tak akorát čas odejít."

---

Poté, co byla Slečna Spolubydlící nějakou dobu kdesi v pryč, jen pár dní před svým vystěhováním, nejspíš usoudila, že už nemá cenu se doma zouvat. Asi aby tu nebyla obutá sama, měla s sebou prakticky permanentně někoho na návštěvě. Že je její absence u konce se tedy dalo poznat (kromě příležitostně rozsvíceného lustru v jejím pokoji, zívání, které si člověk snadno splete s vytím, a občasných dvojitých hýkavých záchvatů smíchu) podle toho, že se k vodě nakapané podél jejích tras (koupelna-pokoj, koupelna-kuchyně, kuchyně-pokoj) přidala vrstva prachu, drobného štěrku, úlomků větviček a fragmentů spadaného listí zvenku rozmístěná tak nějak stejnoměrně po všech sdílených prostorách.

Taky svým návštěvám nejspíš zakázala zdravit, nebo vůbec reagovat na přítomnost dalších lidí. Nebo být vidět. Jako by tu probíhala (nutno podotknout, že nepříliš úspěšná) soutěž o titul Největšího nindži - pokud se někdo nacházel v nějaké "neutrální zóně", Slečna i s návštěvou předstírala, že nejsou doma, a pokud jste návštěvu míjeli, třeba když zaplouvala do koupelny, nezaslechli jste v reakci na svůj pozdrav ani bú.

Jednou se mi podařilo trefit moment, kdy Slečna nemohla předstírat, že tu není ani že mě nevidí, a zeptala jsem se, jestli by se mohli zouvat, aby tu ten bordel všude neroznášeli. Přeci jen, vylézt z vany a šlápnout přímo do toho nánosu není asi ničí šálek kávy.
Slečna začala vyprávět něco o tom, že holt nemá dost bačkor pro všechny (?) a že už to nebude dlouho trvat - "jestli jsem o tom teda slyšela, že se stěhuje". Taky že vlastně vůbec nechápe, proč tu já chodím naboso a ne normálně v botách jako "všichni ostatní". To už mi cukala ruka. Poznamenala jsem, že když už tady nikdy nic neuklidila, tak by tu aspoň nemusela dělat ještě větší bordel - toho, co sem s návštěvou nanesli za jediný večer, bylo víc, než co tu uklízím za celý týden.

Povídá - "Jo... nevim, jestli sis všimla tý hromádky, co tu byla...?"
Odpověděla jsem, že "ta hromádka" bylo to, co jsem tu po nich ráno smetla před odchodem do práce. Vysypala bych ten bordel do koše, ale ten taky někdo přeplnil až přes okraj a nebyl schopen vynést (další její oblíbená činnost), a já na ještě tohle holt už neměla čas (nedělní návaznost spojů a činností na cestě do práce je svině zákeřná, a běhat jak Usain Bolt kvůli dopravě nehodlám, není-li to naprosto nutné). Mohli by se teda aspoň zouvat?

Zeptala se mě, jestli se jako na rozloučenou pohádáme, nebo co. Za vytrvale potlačovaného nutkání jednu jí vrazit (protože kdo ví, třeba by se jí rozsvítilo!) jsem jí sdělila, že se s ní nehodlám hádat - že ji jen žádám, aby se zouvali, nebo si ty boty aspoň pořádně očistili, když už nezvládnou nic jiného.
Zase začala vyprávět cosi o tom, že už to dlouho nebude trvat...

Došla mi trpělivost a přímo, pomalu a zřetelně jsem se jí zeptala, jestli chápe, co po ní chci.

"Ne."

Nádech. Výdech.
"Tak čau."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama