So I left my job

20. března 2018 v 22:13 | Atris M. |  Ze života A.M., 2017-????
Pár dní před koncem roku 2017 jsem si odpracovala svou poslední směnu na recepci a p(r)obíhací trase kolem ubytovacích zařízení.

Bylo už načase, ne-li dlouho po umíráčku - ačkoli jsem se k existenci nového pracoviště vyjádřila velmi jasně (a to opakovaně...), vedení se usneslo, že je jim názor člověka, co to všechno musí obíhat, poněkud u prdele: bylo sice odsouhlaseno, že starost o nové místo bude prioritně jejich záležitostí a že na mě to spadne jen ve "výjimečných případech" (= kdyby náhodou ani jeden z oněch dvou lidí neměl kvůli jiným věcem čas), ale v praxi se stalo to samé, co při zahájení provozu druhého podniku - bez jediného vyjádření nebo bez ohledu na realizovatelnost bytí v jeden okamžik na dvou, natož třech místech najednou "se" to prostě sesypalo do mezi mé povinnosti. Deal with it.

Krásný příklad tohoto přístupu z mého předposledního dne:
Dopoledne přichází esemeska se žádostí o započetí směny o hodinu dříve, na což kývnu. Vcházím do budovy nějakých patnáct-dvacet minut před začátkem směny. Z výtahu, který právě sjíždí ke mně do přízemí, slyším smích velmi dobře naladěných lidí. Výtah přijede, dveře se otevřou - ve výtahu mé dvoučlenné vedení. Oba pozvolna vystupují, načež si všimnou, kdo že to tu na ten výtah čeká. Smích ustal, úsměvy zamrzly. Místo nich se v obličejích narychlo usazují výrazy "máme hrozně naspěch". Po monologu paní šéfové o výpovědní hodnotě "nevím, co bych ti k předání recepce řekla, ale cokoli jsem chtěla, to tam máš asi napsané", se ptám, kdo tedy dnes ubytovává na třetím podniku. Awkward pauza - "No přece ty!" plácne mě do ramene. A než si stihnu rozmyslet, jak moc neprofesionální by v tomto případě bylo nazvat své vedení nezodpovědnými pohlavními orgány, už jsou oba pryč.


Holt je každý svého štěstí strůjcem.
Svůj poslední odpracovaný den jsem strávila v rozpoložení velmi zenovém; na dobu od vrácení recepčních klíčů do počátku nového roku jsem si naordinovala relax a konzervaci lihem v přiměřeném množství. První týden nového roku jsem trávila likvidací nepotřebných věcí. Patnáctého nezaměstnaného dne jsem podepsala smlouvu a nastoupila v nové práci, a světe div se, není to další recepce.

(S nějakými těmi turisty teda taky musím tu a tam jednat. Jen si už nemůžou vymýšlet až na půdu. :))

Zanedlouho mi skončí zkušební doba; s radostí konstatuji, že jestli mi schází něco z doby "recepčničení", jsou to občasné (kafe)pauzy s kolegyní a skorokolegyněmi, formálně neexistující dress code a při aktuálním počasí možnost nosit své božské třicetidírkové glády i na pracovištích. Na druhou stranu, tohle všechno se dá dohánět i ve volném čase, a na rozdíl od minulé pozice o něm tentokrát dokážu říct, kdy a kolik ho mám...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama