Ze života A.M., 2011-2012

FML

24. září 2012 v 19:03 | Atris M.
Někteří zbloudilí návštěvníci už si pravděpodobně všimli, že je to nějakejch pár měsíců, co sdílím prostor (mimo jiné) s kočkou.
Když se mi někdy v létě konečně podařilo překousnout fakt, že jí máma pojmenovala "Anežka", myslela jsem si, že to už horší nebude.
(Mimochodem, Anežka je druhé jméno mojí starší sestry.)

Chyba lávky.

Jakmile jsem tu a tam začala oslovovat kočku "Anežko" namísto obvyklého "Tygře", máma začala používat zdrobněliny. Ne, počkat, další chyba - začala používat zdrobnělinečky.
Napřed jsem si myslela, že je to jen moje chvilkový smyslový pomatení způsobený nadměrným navštěvováním ústavu.

"Kdepak máš prstýneček?"

Po několika dnech (lépe řečeno večerech) jsem byla nucena uznat, že je to realita.

"Anešinečko, pojď si vzít granulinečky!..."

(Seriously, WTF?)
Měla jsem chuť mlátit hlavou o stůl... Ale fajn, pořád se to dalo nějak vysvětlit. Nebyl by to přece jedinej případ, kdy člověk mele sra hovadiny poté, co nějakou dobu žije s chlupatým domácím mazlíčkem. (Upřímně v to doufám.)

Pak jí začala oslovovat "Moničko"...

(...Tedy jménem, kterým se více-méně volá na mě.)
Poprvé jsem to považovala za omyl způsobený tím, že jsme spolu chvilku předtím mluvily (ačkoliv to bylo poněkud podezřelé, protože mě v 60% případů neoslovuje jménem vůbec a v těch ostatních případech použije "Moniko".).
Podruhé jsem se zeptala, jestli jí vážně právě nazvala Moničkou.
Potvrdila mi to. S úsměvem.
Potřetí jsem jí narovinu řekla, ať mě teda přejmenuje. Podle její reakce soudím, že nepochopila, na co narážím.

...

Marně hledám odpověď na jistou prostou otázku: o co jí sakra jde?
_ _ _ _ _
(K nadpisu článku: fmylife.com je stránka, kam různý lidi zapisujou momenty ze svýho života, který by popsali stručně větou "Fuck my life." Když máma potřetí oslovila kočku mým jménem, vzpomněla jsem si přesně na tohle prohlášení...)

Ze dne (ne)dávno uplynulého

14. června 2012 v 14:06 | Atris M.
"Tak jsem úspěšně pohnula s tim návrhem na zeď. Chceš to vidět?"
"M-hm!"
"Takže. Tady nechám tu původní barvu, ..."
"Hm..."
"...tuhle část kolem okna udělám bílou a tady červenej pruh, asi po celym obvodu místnosti."
"Ugh."

Ten zvuk mě celkem přesvědčivě odradil od dalšího popisování. Odešla jsem; zeptala se mě: "Proč?" - Přece protože to nechce slyšet.
Nemam ráda lidi, co dokážou na všechno kejvat, jak je to hrozně zajímá, a po několika sekundách dělaj ksichty jako by se jim všichni hrozně vnucovali. Ona do mě ale samozřejmě může hustit ty svoje moudra celej den (a pak se hrozně divit, že jsem věčně někde pryč)...
Nemůžu vystát lidi, co se napřed "jakože hrozně zajímaj", načež to cosi urychleně odsouděj, aniž by vyslechli celou záležitost.

Už je to nějaká doba, co jsem vyměnila vzdálenou, úzkou, fialovou místnost (kde teď mimochodem přebývá jistá.. ehm, slečna typická pro svou generaci) za tu aktuální bližší, větší... Fajn, abych to zkrátila, na první pohled se mi nelíbila. A pořád z ní nejsem nadšená, ačkoliv to trochu přebíjí (- doslova) těch pár kousků papíru a shluk polystyrenovejch kuliček, co jsem požádala o pomoc.
Nedlouho po nastěhování mi temnota mého života sdělila, že si to tam klidně můžu vymalovat, a při tý příležitosti se rovnou zeptala, jakou barvu bych si tak představovala. Řekla jsem, že červenou. Nevypadala zrovna nadšeně; vlastně by bylo nejvýstižnější říct, že nasadila výraz "fajn, ale mnohem radši než tohle bych ti financovala třeba růžovou" a podle svého zvyku důkladně ignorovala dodatek o nezanedbatelném množství čehosi bílého ve svrchní vrstvě.
Nějakou dobu se ptala, jestli si to nechci rozmyslet. Že to tam přece budu mít hrozně tmavý... (Haha.) Ne. Tak jsem dostala za úkol si spočítat obsah plochy, kterou chci barvit.
Po dvou měsících nebo ještě později mě (se slovy "Jdeme se podívat po tý barvě") vytáhla na nákup. Když zjistila, že jsem si ještě pořád nic nerozmyslela a ani se k ničemu takovýmu nechystám, prohlásila něco jako že tam jsme jen kvůli zjištění, jestli se vůbec takovej odstín prodává. (Zatraceně, ten krám je mnohem větší než ta těžce prestižní škola, kam chodim, a zaměřuje se krom kytek už jen na bydlení; jaká je pravděpodobnost, že tam nenajdu střednětmavě červenou barvu k vymalování místnosti?!) A pak už nic.
Po dalších několika týdnech se začala tu a tam vyptávat, jestli jsem si opravdu nerozmysela ty zdi. Ne.
A pak dlouho nic. (Kéž bych mohla to samý prohlásit o jinejch věcech, který od ní slyšim.)

Mezitim stihla vymalovat dobrou třetinu bytu (dle mýho názoru mnohem tmavší barvou než byla "ta moje", což se ještě stupňuje skutečností, že dané prostory poněkud postrádají důkladné osvětlení zvenčí).
Neptala se mě, co si myslim o provedení nejprocházenější části bytu; proč mi (svym úspornym způsobem) kritizuje to, co chci mít ve svym vlastním prostoru, kam jen málokdy vkročí jiná noha než ta moje nebo ta kočičí?

_ _ _ _ _

Začínám mít neblahý pocit, že spolu firmy a mobilní operátoři úzce spolupracují. Člověk se někde uchází o brigádu a do několika dní mu volá operátor z šesti různejch čísel.
A ten člověk to všechno zvedá, protože si naivně myslí, že ho přijali...

Koncentrace

5. května 2012 v 20:59 | Atris M.
- Jednoslovné vyjádření toho, co dělám, když kreslím.

Sázka

9. února 2012 v 19:31 | Atris M.
Předvčerejší úterý se dalo pro mě a D. označit jako "Den bez vulgarismů" - jen tak ze srandy (a pro blaho svojí slušné dívčí pověsti :D) jsme si řekly, že se pokusíme během dne použít minimum sprostejch výrazů, lépe řečeno ani jeden. Aby byla nějaká motivace, za každej vulgarismus jsme si stanovily den bez jakýhokoliv kreslení, přičemž výjimku tvořily jen náčrtky k výkladu. (Obě trávíme půl školního dne s tužkou na papíře, takže jsme se vážně snažily. :D) Počítalo se to na jednotlivá slova a platilo to i pro předložky a zájmena (tudíž například "ty vole" bylo za dva dny).

Asi neni třeba nějak okázale zdůrazňovat, že se nám moc nedařilo.
Obě jsme skončily na osmi dnech.

Přestože byl dnešek teprve druhej z těch osmi dní, bylo to fakt peklo. Čtvrtek je sám o sobě flákací den, a dneska se k tomu jako bonus přidala spojená suplovaná dvouhodinovka VV>HV, při který se ze židle zved' jen málokdo.
A nekecám, když prohlašuju, že všechny okraje stránek sešitů žadonily i o počmárání.. x)

Naše nutkání tvořit bylo bohužel silnější než naše vůle - o čtvrtý hodině jsme si vyhlásily "osvěžovací pauzu" a počmáraly aspoň jednu ze svejch končetin, když už ne papír. Ach, ti lidé... :D

(Tohle neni plná velikost fotky.)
(Je to trochu zdeformovaný, ale nemůžete po mně přece chtít zázraky.. :D)

Jeden člověk nám kdysi řekl:...

14. ledna 2012 v 17:58 | Atris M.
"Zavřete si svý krásná ústa a držte huby." Možná že místo slova "krásná" použil výraz "kravská", ale to je celkem sporný. chci říct, pokud si to někdo z nás vůbec pamatuje, pamatuje si to každej jinak.

Sh..(it)..

9. ledna 2012 v 18:28 | Atris M.
(Už je zase tolik..? Sakra. Kam zmizel všechen ten čas?
...ah, no jo, my vlastně měli do čtyř.)

Na čtyřech

25. listopadu 2011 v 18:11 | Atris M.
V uplynulym tejdnu snad nebyl den, kdy jsem neměla pocit, že už mi chybí jen ohlávka. Udělej tohle, udělej tamto, dělej, pohni, nestíháš, ...

X 11100100

13. listopadu 2011 v 18:41 | Atris M.
Skoro bych řekla, že se věci snažej vrátit k původní frekvenci svý realizace.

Krátká "výprava" do útrob klavíru

6. listopadu 2011 v 19:15 | Atris M.
Jak jsem se zmínila tady, kvůli stěhování se musel náš klavír trochu rozebrat.
K všeobecnému překvapení ho ještě nikdo nesložil...

(Tak si zatim jen přejíždim nehtem po jeho strunách.)

Uvnitř se nachází krom strun, šroubů, prachu a další "havěti" taky tohle; nápis mi táta přeložil jako "císařský a královský dvorní dodavatel", nebo něco v tom smyslu.


(doporučila bych náhled v plný velikosti... ;))
(fotila jsem to večer, takže jsem provedla několik barevnejch úprav, aby se na to dalo aspoň trochu koukat)

...Takže si tak zírám do otevřenáho klavíru, a napadá mě: Sakra, jak je vůbec starej..?
Rok výroby jsem na něm nenašla, ale po usilovnym googlení (:D) jsem narazila na podobnej klavír, kterej se v tomhle ohledu pohybuje někde kolem roku 1932.
Chvíli prohlížim na fotodokumentaci a datum a řikám si, že bych ho radši už nikdy neměla používat jako provizorní štafle, když si čmářu po zdi. No joking... x)

(detail orlice, kdyby to někoho zajímalo... x))

Rána sem, rána tam...

29. října 2011 v 19:16 | Atris M.
Tak jsem byla zase přestěhována...

To není chaos, mami...

20. června 2011 v 17:40 | Atris M.
...To je jen systém ukládání věcí, kterému dokážu rozumět jen já.

stůl

(Měla jsem tam celkem uklizeno, tak proč to necvaknout. Jó, pak se člověk diví, že nemůže najít jeden konkrétní papír, i když už našel těch pět dalších, co k němu patřej... xD)
(Nemá smysl zkoumat fotky, obličeje ani bližší detaily nejsou rozeznatelný... o to jsem se postarala x))

Inkoust

16. června 2011 v 17:25 | Atris M.
Už jste někdy sledovali, jak se poměrně hustej inkoust míchá s vodou? Dělám to pokaždý, kdy s nim něco vytvářim :D

ink

Bohužel mi hledání foťáku zabralo moc času... ale ty čáry tam ještě jsou vidět :D

Zelené desky

10. června 2011 v 18:10 | Atris M.
Nějak jsem nevěděla, kam je zařadit - nejsou přece z papíru... x)

Březen? Aha...

4. března 2011 v 16:34 | Atris M.
Žiju, dejchám (v rámci možností), tvořim (víc než je mejm plicím zdrávo - ty výpary z barvy... xD), četla sem každej komentář, a když už sem u toho, musim uznat že rok 2011 běží nějak přehnaně rychle. Každej tejden utíká rychlostí mrknutí oka a byla bych si ani nevšimla že už je tu další měsíc, kdyby nebyly jarní prázdniny a já tejden nevstala dřív než v půl devátý. Což je i tak celkem brzo, ale aspoň vidim nějaký světlo dýl než šest hodin.

K tomu internetu. Doma ho pravděpodobně nebudu mít ještě hodně dlouho (důvody si nechám pro sebe, rodinná záležitost), ale to nic nemění na tom, že můžu jednou za čas zvednout prdel a ujít těch 500m k počítači, se kterym se připojim bez problému :D Pokud teda bude nějakej ten dostatečnej volnej čas...

Možná bych mohla přednastavit pár článků a trochu tak zmírnit tiky na něčích obličejích když tu tak dlouho nic nebylo ;D

Jinak.
Na začátku února sem byla na lyžáku. Musim si někam (třeba sem) zapsat, že až bude příště nějakej sportovní kurz, mam se hodit marod do takový míry, abych tam sice jela, ale mohla se flákat. Přes všechny ty věci, za který bych vraždila se nejradši šla zahrabat do závěje to ale bylo super - takový výtlemy sem nechytala skoro od tý doby, co začal školní rok (pokud vynechám některý hlody způsobený vzpomínáním na základku :D). No, jak říká Kobylka v pyžamu - po každym bílym proužku následuje černej a naopak. Heh.

Konstantní podoba stolu v pokoji

Tolik k tomu, jak se mi daří. :D
_ _ _ _ _

A abych nezapomněla:
Therine, novýho designu se zatim ještě nedočkáš, ale můžu s nejlepším svědomím prohlásit, že už něco drápu na papír. Sice se u toho rozčiluju víc než obvykle, ale drápu. A drápu a drápu a gumuju... :D Snad ten výsledek trochu vynahradí tu dočasnou neměnnost, která se tu vyskytla.

Konec hlášení, dostavila se skleróza.. :D
 
 

Reklama