Ze života A.M., 2013-2014

(dis)Ease

13. prosince 2014 v 23:13 | Atris M.
Zrovna teď přede mnou leží pomyslná hromada domácích úkolů a poznámek potřebných k (možná dokonce i úspěšnému) zvládnutí testů a zkoušek v nadcházejícím týdnu.

Střípky z MFF

13. listopadu 2014 v 22:04 | Atris M.
Bývala jsem skeptická k prohlášením typu "matfyzáka poznáš na první pohled", ale když jsem dokráčela na místo srazu před odjezdem na "úvodní soustředění", nějak mě to přešlo. Že bylo venku hnusně a času do srazu dost, stáli jsme s J. pod střechou pár metrů od nejpravděpodobnějšího srazplacu a hodnotili svůj odhad pozorováním dalších přišedších lidí za pomoci věty: "Tenhle vypadá na matfyz!"

To překrásné počasí nám vydrželo i skoro celé čtyři dny, co trvalo soustředění. Aspoň jsme neběhali dvanáctiminutovku (dost na tom, že je tu "povinnej" tělák). Navíc, nebýt těch drobných přeháněk, přišla bych čtvrtého dne o ten úžasný zážitek, kdy člověk sedí v autobusu, který stojí na louce ve svahu, kousek nad ním se snaží otočit jiný autobus a vlivem vlastní hmotnosti se klouže ze svahu dolů i s trávou a bahnem... přímo na první zmíněný vůz. A "zastaví" se asi metr dvacet před ním.

Není nad to začít první školní den nějakou tou fyzickou aktivitou. Třeba uplaváním čtyř bazénů ve čtvrt na devět ráno, a to ještě lépe poté, co se čtyři nebo pět měsíců úspěšně skoro nehýbete.

Každá "první" záležitost je vlastně úplně úžasná.
První hodina s člověkem, co vypadá, že neumí učit. Související první hodina s člověkem, co vytváří dojem střední školy. První zjištění, že o skvrny na Slunci šlo jen v jednom z těch dvou případů (have a wild guess).
První hodina, na které se vám (for no particular reason) chce tak neskutečně spát, že se cítíte strašně; a o to hůř, kdykoli pracně otevřete oči a zjistíte, že se na vás zrovna přednášející dívá. Ale pak se rozhlédnete po celé místnosti a začnete počítat další spící lidi...
(A do sešitu si ve snaze o udržení bdělosti kreslíte motivační obrázky jako na příklad doširoka otevřené oko, které ještě pro jistotu drží svorky. Nebo pořád dokola píšete slovo NESPI.)
Když poprvé zazní věta: "No, ale to stejně nebudete potřebovat."
Když si uvědomíte, co ještě znamená věta "I don't know what am I doing here."

"Jen tak na okraj"

14. října 2014 v 20:25 | Atris M.

Je mi... skvěle. Cítím se báječně, když se zpětně podívám, jak jsem se dokázala nesesypat jen proto, že jsem někomu nedokázala vyhovět. Před nějakými dvěma-třemi lety by to tak jednoduše nešlo. (Je komické, že to, co nejvíc nenávidíme, nám toho ve výsledku nejvíc dává.)
Odevzdala jsem dneska svoji první vysokoškolskou písemku a úkol a ačkoli tuším, že ani jedno z toho nebude úplně v pořádku a podle představ zadavatele, jsem ráda, že jsou ty papíry vůbec popsané.
Upíjím tady kafe z nového hrnku, doufám, že mi kofein vykope tu bolest z hlavy, a nechápu, jak jsem doteď mohla pít z něčeho, co má méně než 600 ml.

Napadá mě jeden záchvat paniky za druhým, a mně je to jedno. Přečkávám je po pětiminutkách a nakonec to vždycky vyjde. Paradoxně - stres pomáhá. Pokaždý si prostě řeknu "Nemam čas řešit tyhle stavy!" - a pokračuju dál.
Pomalu, ale jistě.

Je to pár dní, co jsem se nadobro rozloučila se svým posledním náctým věkem a nedokážu se smutně nepousmát při vzpomínce na to, že jsem tu takhle dlouho ani nechtěla být.

Před lety jsem si odstranila z fakebooku narozeniny, protože mě vytáčí každej člověk, co něco dělá, jen aby to dělal. Lidi, co všem přejou na zeď jak o život, aby pak rok udržovali rádiový klid.
Je to uklidňující, sledovat mizející zprávy. Mizející lidi.
(Jednoho dne na mě všichni zapomenou a já budu konečně šťastná.)
Uklidňující, jo.
Ale taky smutné, když si člověk uvědomí, že sám zmizel jako první.

Brigádické elegie 2 (Takovej ten pocit)

4. září 2014 v 20:14 | Atris M.
IV.
(Takovej ten pocit...)

...když se v nečinných dnech uklidňujete tím, že nakonec přece vždycky můžete jít za spolužačkama do Kauflandu. A že přitom máte na výběr hned z několika měst.

Poslední gymplhejt

12. června 2014 v 20:01 | Atris M.
Tak jsem konečně venku. Dali mi papír, pak ještě jeden a prý už mě tam nechtějí vidět. A že už mám přijímačky za sebou (zda úspěšně, to se ještě uvidí), nemůžu si odpustit (snad) posledních pár slov k té prestižní škole, kde jsem poslední dobou zabíjela čas.

Beránek 1.0

25. listopadu 2013 v 20:54 | Atris M.
Jaký vliv může mít na člověka pouhých pět minut jeho života.

Brigádnické elegie (Bitch Queens Malé Itálie)

21. srpna 2013 v 18:52 | Atris M.
I.
(Intro za červenec)

Miluji léto, dá-li se to tak říct, pro jeho jedinečnost v několika záležitostech.
Třeba když jde o brigády.

"Proč má ta holka kolem krku obojek?"

16. května 2013 v 20:49 | Atris M.
Šla jsem si dnes po dalším dni plném nicnedělání ke skříňkám, když se mi naskytla ta jedinečná příležitost míjet ve 14:20 na chodbě pár primátů (protože do primy můžou nastoupit jedině primáti...); už před několika měsíci jsem si řekla, že nemá cenu dál řešit, jestli můžou mít v tolika letech takovou výšku (nebo výstižněji nížku) a šla prostě dál, načež se o pár schodů nade mnou ozvalo: "Proč má ta holka kolem krku obojek?"

(pro opravdu autentický obraz si onu větu představte ve zpomaleném tempu s výrazným zvýšením tónu na konci)

Gymnazistův vzdech

27. března 2013 v 21:05 | Atris M.
Třeba se mi to jen zdá, ale mam pocit, že pokud všechno bude pokračovat tak, jak to jde teď, nebude trvat dlouho a jednoho překrásného dne někoho z "fellow patients and/or docs" v našem ústavu dlouze a (tentokrát pro změnu) hlasitě pošlu s vážnou tváří (ale možná i s trochou té nasranosti nad levým obočím) do nejzazší prdele, na jakou si v tu chvíli vzpomenu.

Potkávám denně několik plakátů nabízejících "Přípravu na maturitní testy z XYZ".
Vážení autoři, táhněte do piče. Když něco studuju, nedělám to proto, abych dokázala vyplňovat testy - dělám to proto, abych té dané věci rozuměla a pokud možno si z ní něco vzala. Nechci se připravit na test z angličtiny: chci se umět domluvit...
Nedávno jsem od někoho "místního" zaslechla dotaz, co to znamená "skinny".
Náctiletá slečno, vzhledem k tvému (od pohledu) relativně vysokého zájmu o módu od momentu vyřčení tvého dotazu prostě počítám s tím, že neuvažuješ. Rozhlídni se kolem a řekni mi, jak (co se týče postavy) chtěly vypadat všechny ty holky, co si kupovaly "skinny jeans"...
"Tohle si psát nemusíte..."
"...protože v životě musíte udělat jen jednu jedinou věc, která s takzvaným vzdělávacím procesem vůbec nesouvisí. Ale být vámi, radši bych si to napsala, protože to dám do příštího testu a veškeré námitky pošlu k ledu, protože nemůžete popřít, že jsem o tomto tématu mluvila."
Človíček, srdíčko, zdrobnělinky.
Kdo je často používá, ztrácí v mých očích status realisticky smýšlejícího člověka. Vám to možná nedává smysl, ale co na tom...
Učitelská objektivita.
Uznávám, že zbavit se subjektivního pohledu na věc může být pro někoho problém. Už jsou to tři roky, co si zvykám na skutečnost, že horší známku nebo "neklásko" člověk dostane na špatné jméno nebo špatný názor. Moje hlava to ale bohužel pořád odmítá pobrat; no, ještě štěstí, že si jméno držím v kladné polorovině.

* 22. 4. 2013: Dea dodává výstižnou fotku. Díky! ;)

Meanwhile in the parallel universe...

13. února 2013 v 15:41 | Atris M.
"Vypadáš nějak naštvaně."
"Já?"
 
 

Reklama