Ze života A.M., 2015-2016

Radosti spolubydlení II.

13. listopadu 2016 v 14:54 | Atris M.
Zhruba před měsícem se v podobě na první pohled nenápadné slečny do bytu nastěhoval poněkud kuriózní případ.

Seznámení s její existencí začalo nevinně: jednoho úterý jsem si v práci přečetla SMS:
"Máte novou spolubydlící. Naschle K" (sic).
S velmi umírněnou zvědavostí jsem se po směně dopravila domů. Na novou přítomnost mě ve dveřích upozornily předně dvě věci: 1. v místnosti (do té toby) neobývané se svítilo; 2. z kuchyně zazněla poznámka o jezdeckých botách.

Radosti spolubydlení I.

27. října 2016 v 23:35 | Atris M.
Usazuji se v pátém bydlišti pátým měsícem, přesto už jsem stihla vystřídat všechny spolubydlící nehledě na počet jejich nohou...

Pár dosavadních poznatků a poznámek:

- Je možné vymyslet a částečně provést rozložení obrazů/rámů/rámečků na zdi ještě předtím, než jsou všechny přítomny v dokončeném stavu. Je i možné to provést poněkud improvizovaně a impulzivně.
Rozhodně je však neefektivní nahrazovat kladivo pražskou dlažební kostkou. (Mám na mysli tu o rozměrech cca 6*6*4,5 cm. Jiné jsem zatím při úklidu v ubytovacím zařízení nenašla, a nemohla je tedy vyzkoušet.) Provenceský* oblázek supluje scházející kladivo o něco lépe, byť výhody oproti dlažební kostce nejsou nijak závratné.

* EDIT 30.10.16:
Jeli jsme na víkend pryč a drahý mi v autě povídá: "Víš, od slova Provence existuje takové pěkné přídavné jméno - provensálský."
Jenže mně se varianta "provensálský oblázek" prostě příšerně nelíbí. Zní jako čiré zklamání na talíři.

- Je dobré udržovat si povědomí o tom, co komu ve sdíleném bytě patří. Jinak se můžete jednoho dne vrátit z práce a zjistit, že s první odešlou spolubydlící odešly i skleničky, koště, koše na tříděný odpad nebo třeba hadr na podlahu. (Což může mít o trochu později poměrně zábavné nebo spíše pozoruhodné následky, o čemž se rozepíšu příště.)
Určitě ale nebude na škodu si preventivně pořídit o něco flegmatičtější charakter. Bude se hodit, až zjistíte, že to děvče, co se nedávno odstěhovalo, mělo nejspíš nějaké ty kleptomanské zvyky.

"Neviděla jsi sítko na čaj?"
"No... viděla."
"Super! Kde?"
"Když si ho ta... Jak se jmenovala ta, co se odtud naposledy stěhovala? ...No, když si ho dávala do tašky."

(A to jsem po jeho zakoupení strávila možná celých pět minut
prováděním dodatečných utěsňovacích úprav. Chjo.)
"Always look on the bright side of life," říkali... Takže ty zmizelé příbory už asi taky nebudu/nemusím hledat.

- To, že někdo ví, jak odmrazit lednici, nemusí nutně znamenat i to, že ví, kde se v ní nachází odtok. Pokud se v lednici někdy vyskytovaly či vyskytují v jakékoli formě chia semínka, věřte, že ona onen odtok najdou bez nejmenších potíží.

- Někdy je lepší napřed zkontrolovat celkový stav trouby (nejen její výskyt/nevýskyt) a teprve pak uvažovat nad tím, co se bude péct jako první. Pořád mám (byť poměrně nekvalitní) fotodokumentaci z akce téměř-exorcistický úklid.

- Někteří lidi nevěří v čistou, tukem nepoprskanou mikrovlnku. Dobrou chuť.

- Někteří lidé nevědí o nánosu všehosi pod propustnou podložkou odkapávače s umytým nádobím.

- Někdy je těžké se rozhodnout, zda bude rozumnější následovat poučku "Očekávej neočekávané!", nebo "Neočekávej nic!"


Pohyb místností potmě

7. srpna 2016 v 21:51 | Atris M.
Mívám letos velmi často pocit, že se snažím chodit se zavázanýma očima místy, která neznám (a nikdo mi neřekl, že můžou v takové podobě vůbec existovat). Opatrně jdu, našlapuji pokud možno obezřetně, a stejně si téměř okažitě pořídím na holeni nový zářez nějakým náhodným kusem nábytku. Jenže ono je to občas potřeba, přerazit se o kus dřeva, když si chcete víc užít momenty, kdy na cestě nic nepřekáží.

Posledních pár týdnů se pomalu ale jistě usazuji v novém (v pořadí již pátém) bydlišti.

Poté, co jsme se s panem spisovatelem shodli, že se neshodneme, jsem si začala hledat něco jiného. A našla: blíž všem a všemu, co je potřeba. Není to tu objektivně ani zdaleka dokonalé, ale mně to místo sedí. The Dream, pt. 3. Říct o tom všem svému minulému já, kdo ví, co by ta holka udělala...

Byl 31. květen, když jsem si vyzvedla klíče. I am Jack's broken heart. Teprve včera jsem sdělovala novinky i doma.

Už je to měsíc a den, co se velmi úspěšně podařilo zahodit další kus strachu z nových začátků. Důvod (motivace?) mi včera v lehké podnapilosti několikrát sdělil něco, co prý každou tak vyděsí, až uteče. Zasmála jsem se tomu a požádala o pozdější, střízlivou reprízu. (Zatím nic vysloveného.) Nedělní rána už nikdy nebudou jako dřív, a jsem za to moc ráda.

Vše je báječné, jen občas nevím, kde mi hlava stojí. Ale ono to nakonec ani tolik nevadí. Cesty jdou dál, jen jiným směrem.

Hlavně pozitivně (Zpoza stolu VI. a okolo)

1. června 2016 v 17:06 | Atris M.
Pozitivní přístup, byť zdánlivý, může být tím nejúčinnějším prostředkem k rozhození lidí. A po něm doba ledová.

Předchozí/související:

Zpoza stolu (V.)

6. února 2016 v 14:11 | Atris M.
Předchozí/související:


Kdybych měla jmenovat X důvodů, proč miluju svoji práci, mezi prvními by (hned vedle "platí mě za to, že lidem ukazuju, kudy se dostanou na Hrad nebo na letiště") nejspíš byl "valnou většinu těch lidí už nikdy neuvidím (a netřeba si lámat hlavu nad trapnými konverzacemi)".

Nejobvyklejší turista prostě přijede, zaplatí, max. se zeptá na pár věcí a do check-outu pak o něm prakticky nevíte. Po odjezdu už o něm nikdy neuslyšíte, leda by napsal nějakou recenzi.

Zato ty další lidi, výjimečné, stálé nebo vracející se hosty, kteří třeba nedejbože rádi "táboří" v recepci, si prostě musíte zamilovat, chcete-li vyváznout ve zdraví.

Klíčem je najít si na věci tu nejlepší stránku, na kterou se můžete pořád dívat.
Univerzální záchrana - všem neškodným (těm, co si chtějí pořád povídat, co vás denně několikrát chodí zvát na oběd/večeři/whatever apod. i přes opakované, jednoznačné "ne") můžete jednoduše říct, že na ně nemáte čas. Máte moc práce a tak.

Pamatujete, jak vás někdo z nadřízených žádal o nakoupení několika A4 obálek "až bude čas"? Zrovna teď by se volná hodina nebo dvě na stání ve frontě určitě našla.

Pokud si někdo vám stěžuje na věci, které opravdu nemůžete ovlivnit (třeba že ráno po ulici jezdí TS a popeláři, nebo že někdo někde v budově něco vrtá, což - pane bože - překvapivě není zrovna neslyšné, nebo že je v centru večer na ulici ruch, nebo že něčí spolubydlící, silný kuřák, si ven chodí zapálit i v noci, nebo...), jako by se jednalo o něco ze seznamu věcí, za něž nesete odpovědnost, může vám tato osoba klidně posloužit při nácviku mimické doby ledové.

Těm, co se dokážou (nejen) přes noc odvázat tak, že se v jedenáct dopoledne následujcího dne ještě pořád na šrot přijdou na recepci ucházet o ruku libovolné přítomné osoby ženského pohlaví (a vy se jen marně snažíte přjít na to, jak se někdo s aktuálně třísekundovou pamětí vlastně dokázal dostat až sem), můžete vždycky přímo říct, ať jdou do prdele. Až vystřízliví (pokud vůbec), budou si to nakonec pamatovat ve formě prostého neškodného "ne".

(Korunu tomu nasadí, když o několik dní později napíšou recenzi ve znění "Bylo to fakt boží, nejspíš přijedu zas.")

Nezmary, kteří si k čemukoli ještě zvládají postupně prodlužovat pobyt z původních dvou nocí třeba na dvacet (aniž by vám dali obecně ospravedlnitelný důvod, proč je odmítnout), prostě zařadíte do kategorie "tenhle člověk mě teď v podstatě platí" a dál je ignorujete, pročež si jako psychickou podporu k sobě za stůl povoláte posilu v podobě někoho z kolegů. Nebo přátel. Nebo tak.
A pak si třeba párkrát za den opakujte, že jednou odtud přece vypadnout musí; a do té doby to určitě nějak zvládnete.


Až se ze dne na den změní vedení, máte aspoň pro nové kolegy spoustu historek!

A máte-li opravdu štěstí, ty historky se jim rovnou přijdou ubytovat.
Třeba v podobě cibulového dědy, jehož přítomnost prostě zaznamenáte, i kdybyste nechtěli. Pokud ne podle všudypřítomné cibule (a jejího odéru), pak alespoň podle kousíčků toaletního papíru rozdrobených kolem postele a po cestě do koupelny. A přijde si povídat o počasí, pokud ho laskavě nepožádáte, aby pokojské pořád neztěžoval práci.

Nebo ho možná ráno potkáte v koupelně u fénu, jak si suší... ne zrovna hlavu.

A nebo historky jen zavolají předem.
Pravidelný dámský operní sextet má ve své představené, na to, že sama operu (snad) nezpívá, tak vycvičený hlas, že ho z telefonu uslyšíte klidně přes celou místnost. Ranní kafe a cigárko jí dodává ten správný tón.

A až kolegy ty projevující se historky dostatečně poděsí, můžete přihodit pár těch, co už se nejspíš jen tak neukážou.

Třeba slečnu, která jedné noci volala, neboť ji vyděsilo šílené bušení za dveřmi, tedy že se někdo dobývá do podniku (z čehož se následujícího dne vyklubalo cvakání bojleru, který jede 24 hodin denně, ale kdovíproč si toho zvuku do té doby nikdo nevšimnul). Zajímalo by mě, co jí na výsledek zjištění řekla přivolaná policejní hlídka.
Aby druhé noci náhodou nebylo všechno v pořádku, volala znovu, tentokrát ohledně problému s dveřmi. Nejdou odemknout. "Už jsme zkoušeli asi patery klíče." (O pět-deset minut se dveře "podařilo otevřít" - ráno samozřejmě všechny rozdané klíče bez problému fungovaly.) A po vyřešení dveří začala s dlouhým proslovem, jak ale vůbec není se svým pobytem spokojena. A protože potřebuje odjet "brzy ráno, ještě před otevřením recepce", chce nějaké okamžité řešení (čeho přesně?).
Z brzkého odjezdu se vyklubal odjezd hodinu před horní časovou hranicí pro check-out. A světe div se, o nějaké kompenzaci čehokoli ani nepípla...

Zpoza stolu (IV.)

19. prosince 2015 v 12:35 | Atris M.
Předchozí/související:

(ten seznam začíná být nějak moc dlouhý)

Pokud bych měla jmenovat dva příklady čehokoli, kdy v práci nevím, jestli být nadšená, nebo naprosto zděšená, byla by to představa pravidelné pracovní doby těsně následovaná komunikujícím hostem. Mezi sezónami se o nepravidelné prac. době moc mluvit nedá (nepočítá-li se "surprise volníčko"); komunikace s hosty je ovšem zjevně téměř nevyčerpatelnou studnicí WTF-historek.

Zpoza stolu (III.)

17. listopadu 2015 v 11:19 | Atris M.
Předchozí/související:

Jsou dva druhy lidí: ti, co čtou všechna upozornění, a ti, co za vámi pak přiběhnou celí překvapení, že dostali jednu roztomilou botičku a k ní ještě roztomilejší pokutu za parkování tam, kde nemají co dělat.
A když ještě o něco později přijdou znova s tím, že se nemůžou dovolat na číslo, co jim u toho páni policisté nechali, už to ani nevnímáte jako nějakou věc navíc, protože vám něco říká, že by v dané situaci s angličtinou beztak daleko nedošli.

Koneckonců, co jiného by člověk čekal, když má v popisu práce nechávat denně lidi vyplňovat formulář, kde je jednou z nejpodstatnějších položek "Podpis cizince/Signature of aliens".
Pořád nevím, jestli je horší překlad sám, nebo to, že si takový věci polovina lidí ani nevšimne.

Zpoza stolu (II.)

5. listopadu 2015 v 21:54 | Atris M.
Po stoleté pauze část druhá. Dodělala jsem pár načatých věcí bokem, tak to sem snad teď posypu o něco rychleji.
A kdyby zase nic, sledujte můj twitter (AToRISuM) - tu a tam tam něco trousím.

Předchozí/související:
---

Za září jsem vychytala skoro všechny příjezdy velkých skupin.

První byli Maďaři.
Jelikož moje sestra pracuje na podobné pozici, měla jsem k dispozici několik desítek minut zoufání si na jiné maďarské hosty, což mi zrovna náhled na situaci nezlepšovalo: nejen že se sem najednou nahrne tyvole třicet lidí s kuframa (když se sem na recepci obvykle sotva vleze i jen deset bez kufrů), ale pravděpodobně nebudou ochotní se domlouvat anglicky.
Naštěstí, jak jsem brzy zjistila, se jednalo o studenty, a dozor, co měli, je k mé nesmírné radosti tu angličtinu učil - takže domluva in English OK.

Achievement unlocked:
Domluvit se v pohodě se skupinou Maďarů.

Zpoza stolu (I.)

22. září 2015 v 23:20 | Atris M.
(Ano, část první. "Raději písemně, prosím" považujme třeba za nultou. Kdybych to nechala i s těmi následujícími vcelku, skoro nikdo z vás by si to nečet "protože je to moc dlouhý"... A taky bych to vydala leda o Vánocích.)

...Takže jsem se vítězoslavně dostavila na pracák s kusem papíru (vlastně dvěma), aby tam jakože viděli, že se pořád jen neflákám.
A bylo mi sděleno, že se nejedná o řádný pracovní poměr (bitch, trávim tam víc času než ty tady, přesto je to pro mě mnohem lepší než podobnej HPP) a tedy jsem pořád považována za poflakující se nic, dali mi úplně nový papír (oproti těm předešlým úplně novým papírům jsem tomuhle aspoň zatím nemusela obětovat tři dny zbytečně zabitého času) a uvidíme se na konci října, až mě budou zpětně vyřazovat z evidence, protože jsem zase nesplnila některou z podmínek pro bytí v oné evidenci.
(Jeden by neřekl, jak snadno se "týdně" může přeslechnout jako "měsíčně". A já se zrovna nechtěla opakovat...)

Raději písemně, prosím.

14. srpna 2015 v 23:02 | Atris M.
Jakožto gymnazista-budižkničemu mám na trhu práce velmi omezené možnosti; omezené ovšem neznamená žádné, naopak to může značit nějakou skrytě bizarní super příležitost. Poslední dny trávím "zaučováním" se na pozici recepční v jednom pražském hostelu.

Ráda bych shrnula své prozatímní dojmy do několika drobných, drcených (rádoby) odstavců.

"Jen si to přečtěte!"

17. července 2015 v 22:24 | Atris M.
Domovní nástěnku jsem nikdy nevnímala jinak než jako přehlíženou část zdi, sloužící výhradně k odkládání papírů, které si málokdo pořádně čte.
Tedy, dokud jsem nezačala bydlet i mimo Příbram.

Veselé výlety za zvláštními zjevy

29. května 2015 v 12:43 | Atris M.
(Ten titulek si skoro říká o pokračování typu "...a jiné pohádky", ale to bych si napřed musela aspoň něco z toho vymýšlet.)

Zase jsem dostala možnost potýrat své už tak chabé stravovací a spací návyky, a tak jsem se jí s radostí chopila. Co jiného vám vykouzlí stejný úsměv na tváři jako je ten, který máte při vstávání v 3:45 ráno při představě následujících dvou vskutku produktivně trávených dnů?

Mosty

5. ledna 2015 v 18:42 | Atris M.
Je to takový blogerský zvyk, psát novoroční články s rekapitulací dosavadní existence a plány na dalších 365 dní.
A že letos nechci být úplně za hipstera, ...
 
 

Reklama