Ze života A.M., 2017-????

So I left my job

20. března 2018 v 22:13 | Atris M.
Pár dní před koncem roku 2017 jsem si odpracovala svou poslední směnu na recepci a p(r)obíhací trase kolem ubytovacích zařízení.

Bylo už načase, ne-li dlouho po umíráčku - ačkoli jsem se k existenci nového pracoviště vyjádřila velmi jasně (a to opakovaně...), vedení se usneslo, že je jim názor člověka, co to všechno musí obíhat, poněkud u prdele: bylo sice odsouhlaseno, že starost o nové místo bude prioritně jejich záležitostí a že na mě to spadne jen ve "výjimečných případech" (= kdyby náhodou ani jeden z oněch dvou lidí neměl kvůli jiným věcem čas), ale v praxi se stalo to samé, co při zahájení provozu druhého podniku - bez jediného vyjádření nebo bez ohledu na realizovatelnost bytí v jeden okamžik na dvou, natož třech místech najednou "se" to prostě sesypalo do mezi mé povinnosti. Deal with it.

Krásný příklad tohoto přístupu z mého předposledního dne:
Dopoledne přichází esemeska se žádostí o započetí směny o hodinu dříve, na což kývnu. Vcházím do budovy nějakých patnáct-dvacet minut před začátkem směny. Z výtahu, který právě sjíždí ke mně do přízemí, slyším smích velmi dobře naladěných lidí. Výtah přijede, dveře se otevřou - ve výtahu mé dvoučlenné vedení. Oba pozvolna vystupují, načež si všimnou, kdo že to tu na ten výtah čeká. Smích ustal, úsměvy zamrzly. Místo nich se v obličejích narychlo usazují výrazy "máme hrozně naspěch". Po monologu paní šéfové o výpovědní hodnotě "nevím, co bych ti k předání recepce řekla, ale cokoli jsem chtěla, to tam máš asi napsané", se ptám, kdo tedy dnes ubytovává na třetím podniku. Awkward pauza - "No přece ty!" plácne mě do ramene. A než si stihnu rozmyslet, jak moc neprofesionální by v tomto případě bylo nazvat své vedení nezodpovědnými pohlavními orgány, už jsou oba pryč.


Holt je každý svého štěstí strůjcem.
Svůj poslední odpracovaný den jsem strávila v rozpoložení velmi zenovém; na dobu od vrácení recepčních klíčů do počátku nového roku jsem si naordinovala relax a konzervaci lihem v přiměřeném množství. První týden nového roku jsem trávila likvidací nepotřebných věcí. Patnáctého nezaměstnaného dne jsem podepsala smlouvu a nastoupila v nové práci, a světe div se, není to další recepce.

(S nějakými těmi turisty teda taky musím tu a tam jednat. Jen si už nemůžou vymýšlet až na půdu. :))

Zanedlouho mi skončí zkušební doba; s radostí konstatuji, že jestli mi schází něco z doby "recepčničení", jsou to občasné (kafe)pauzy s kolegyní a skorokolegyněmi, formálně neexistující dress code a při aktuálním počasí možnost nosit své božské třicetidírkové glády i na pracovištích. Na druhou stranu, tohle všechno se dá dohánět i ve volném čase, a na rozdíl od minulé pozice o něm tentokrát dokážu říct, kdy a kolik ho mám...


Co vlastně chceš

8. listopadu 2017 v 22:28 | Atris M.
Jako nejmladší ze sourozenců jsem se musela srovnat s tím, že moje slovo nebude v porovnání s ostatními nejspíš nikdy dost hlasité na to, aby ho někdo zaznamenal. Prvotní pokusy o změnu byly rychle zašlapány, zadušeny hlasitějšími slovy, a tak jsem se smířila s tím, že za mě vybírají jiní. Po několika "budeš dělat tohle" a "budeš chodit támhle" jsem rezignovala.

Když konečně došlo na formulace "chceš?" a "chtěla bys?", neuměla jsem si správně shrnout výhody a nevýhody toho či onoho - v následku čehož jsem někdy zarytě odmítala nabízené (protože cokoli, co mi navrhl někdo jiný, jsem viděla jako špatné/vnucované), jindy jsem prostě pokrčila rameny a nechala se odnést proudem.

Všechno časem běželo na setrvačnost.
Vyskytla-li se změna, bylo štěstí, když jsem na její existenci nezapomněla.

Zapomněla jsem toho dost. (Pořád zapomínám...)
Nechávala jsem doma věci, které byly potřeba jeden jediný den v roce. Nevzpomněla jsem si, že mám toho dne hrát na každoročním koncertě, dokud nebylo příliš pozdě. Nechávala jsem odcházet přátele, nebo jsem je rovnou odmítala, protože jsem si nemohla vzpomenout, proč spolu vlastně trávíme čas. Jen málo z nich mělo tolik trpělivosti jako kamarádka, která na mě třeba jednou celou věčnost čekala před budovou jedné školy, zatímco já seděla uvnitř v knihovně a v klidu si četla, protože jsem při vracení knih a vybírání nových zapomněla, že tam venku je - prostě proto, že do knihovny jsem "vždycky" chodila sama. Mohla bych strávit den výčtem všeho a všech, co spolykal a zašlapal výraz "vždycky". Jenže i ten už jsem raději zapomněla.

Nevím, nevzpomínám si. Pokrčím rameny.
Unikají mi souvislosti.

A o něco později, když jsem si občas něco sobecky přála, když jsem něco vážně, vážně moc chtěla a nějaký ten kousek vesmíru mě zaznamenal, se ukázalo, že bylo vlastně celou dobu dobře, že nikdo neposlouchal nebo neslyšel. Nevěnovala jsem dost pozornosti formulaci svých přání. Řešením skomírající komunikace byl rozvod, řešením prostorové závratě bylo stěhování do pryč; když jsem si přála potkávat mámu doma i jindy než večer, přišla o práci. To mi souvislost s formulací ještě pořád nedocházela, a tak když jsem si o dva roky přála něco podobného, přišel o práci pro změnu můj tehdejší partner. Když jsem si přála, aby ho bydlení nestálo tolik peněz, byl nucen si urychleně najít něco jiného. Napadá mě, jestli by celý svět oněměl, kdybych vážně moc chtěla, aby si lidi přestali lhát...

A tak jsem se vrátila na začátek, vzdala se požadavků. Volné místo, co po nich zůstalo, jsem zaplnila prací.
Nebo jsem si alespoň myslela, že jde o práci - ukázalo se ovšem, že se jedná o parazita. Nárokoval si čím dál víc času a energie, na oplátku dával jen tak akorát dost čehosi, zásadně ani i o zrníčko víc, abych vydržela existovat.

Je mi 23 let a potřebuju se naučit, jak něco doopravdy chtít - bez dovětku "ale všechno bude v pohodě, když to nepůjde"...
A je mi jedno, jestli zrovna zním jako nějaké náctileté tele. Sveďme to třeba na infantilizaci společnosti.

Pokud se to nenaučím, můžu se taky rovnou vrátit o pár let zpátky a pokračovat ve svém před-sebevražedném plánu. Vlastně, co si budeme povídat, už by zbývalo jen pár maličkostí: dokončit jeden obraz, vyházet co nejvíc svýho bordelu a zkontrolovat, jestli je vybraná lokalita stále použitelná.

Ale k tomu se nechci vracet - jakkoli by to v rámci realizace bylo mnohem jednodušší než chtít

jinou, férovější práci,
umět si užít jakkoli velké nebo malé rodinné sešlosti,
omezit některé zlozvyky,
naučit se efektivně definitivně dokončit, případně ukončit, co jsem začala,
spoustu dalších "banalit",

nota bene toho všeho dosáhnout.
Pro začátek bude dobré nezapomenout, proč a pro koho to vlastně dělám. As long as he's around, I have a reason to keep going. Řešit si problémy jeden po druhém, nezahltit se. Nepanikařit. Nezapomenout dýchat; nezapomenout, co chci.



A co vlastně chceš ty?

Radosti spolubydlení IV.

31. října 2017 v 14:53 | Atris M.
Člověk se ani nedostane k sepsání další várky historek ze sdíleného bytu a Slečna Spolubydlící zvedá kotvy a táhne někam do pryč oblažovat svou přítomností nové nejspíš-nicnetušící oběti. (Prý bude bydlet s nějakou kamarádkou. Pořád nevím, je-li absurdnější představa, že vůbec má nějaké přátele, nebo ta, že s ní někdo z nich hodlá dobrovolně sdílet svůj životní prostor.)

Jednoho nedávného pondělí mi náš bytodárce sdělil, že se Slečna Spolubydlící bude stěhovat. Tak prý ať mu dám echo, kdyby někdo ze známých o ten pokoj stál.

Rozeslala jsem pavouky po sítích - po pár prohozených větách se našla zjevně úžasná a dokonalá zájemkyně. (A výjimečně to není sarkasmus.) Dohodly jsme se na prohlídce a informovala jsem bytodárce. To byla středa.

Slečna Spolubydlící odtáhla ve čtvrtek. Na rozloučenou nám tu nechala pytlíček marshmallows s roztomilým vzkazem, zikkurat z plat od vajec, spoustu náhodně rozmístěných prázdných obalů všude po bytě, v pokoji (kromě všelijakého dalšího bordelu) impozantní nános vlasů a vaječných skořápek. Když jsme se na to večer po práci zběžně podívali, nezbylo než doufat, že se potenciální spolubydlící nevyděsí nebo tak něco, až to uvidí.
(Spolubydlící L. ani nemohl uvěřit tomu, že se opravdu jedná o vlasy.)
Slečnin odchod jsme v dobré společnosti oslavili 2,5 lahvemi vína.

V pátek se k nám potenciální spolubydlící dostavila, byla strašně lovely a prostorem nadšená. Kupodivu ji bordel v pokoji neodradil ani na pohled neznechutil. (Ptala se, jestli onen nános vlasů nemůže být ve skutečnosti nánosem velbloudích chlupů - ty prý vypadají stejně.) K získanému nadšení tedy vyfasovala číslo na bytodárce, aby se dohodli na formalitách...

...a o chvíli později se zjistilo, že se někdo zachoval jako kretén.
Jakási jiná slečna se prý byla na pokoj podívat už ve čtvrtek kolem Slečnina odchodu. Složila jakési bytodárcově známé na ten pokoj zálohu (odkdy tady hrajeme na zálohy, to netuším); nikoho z té strany ovšem nenapadlo dát o čemkoli z toho vědět nám, co tu aktuálně přebýváme.

Takže máme "odklepnutou" novou spolubydlící, o které dohromady nic moc nevíme (kromě toho, že "studuje, pracuje, je asi tak stará jako my, taková trochu ukecaná a je o něco lepší než co tu bylo předtím, a určitě si budeme rozumět").
A třešnička na dortu: vypadáme jako čuráci, že zveme někoho, kdo docela urgentně potřebuje něco najít, ať se podívá, kde nebude bydlet...

Nezbývá než doufat, že Slečna Spolubydlící II bude na rozdíl od té první alespoň trochu použitelná.
A protože paměť už asi lepší nebude, nezbývá, než si srovnávací příklady projevů Slečny Spolubydlící I uchovávat v písemné podobě.

Absurdní

5. března 2017 v 22:28 | Atris M.
Nějakým záhadným řízením osudu (nebo čeho) byla nedávno má facebooková zeď znečištěna. Abyste rozuměli, k smrti nerada scrolluju přes haldy příspěvků, co jdou absolutně mimo mě, případně jsou objektivně označitelné za absolutní odpad, takže si velice (ovšem očividně ne dostatečně) pečlivě filtruju, co se zobrazí nebo nezobrazí. Před některými výplody ale, zdá se, člověk neuteče.
A tak jsem se prostřednictvím fotografie krásných (obecně vzato ovšem naprosto tuctových) dlouhých vlasů, z kanálu, který mě absolutně nezajímá, dozvěděla, že z jednoho děvčete, které si dokážu vybavit jen velmi neurčitě z doby, kdy se náš věk vyjadřoval snad ještě jednociferným číslem, je teď bloggerka. Ta informace tam byla sdělena způsobem značícím, že jde o klíčovou informaci a že kdo onu slečnu jako bloggerku nezná, je přinejmenším zaostalým trilobitem. A tak jsem neodolala a blog si rozklikla.

Nejspíš jsem ve svých dvaadvaceti letech moc stará na to, abych dokázala pochopit, co dělá bloggerku z (libovolné) slečny, která na síť jednou za čas pohodí nějakou tu fotografii sebe sama, jak někde postává a tváří se u toho jako královna tvorstva, ne-li rovnou celého vesmíru, aniž by disponovala něčím, co člověk nevidí na každém kroku. Bez jakékoli myšlenky, bez komentáře (s výjimkou hashtagů, případně výčtu kolaborantů), bez nápadu.

Nebo jsem jen nepochytila moderní pojetí/definici sebevědomí?
(Nebo je teď bloggerem kdokoli, kdo cokoli věší do imaginárního prostoru? Dělá to tedy bloggery ze všech Novinkářských diskutujících?)

Dřív jsem si zoufala, že bez brýlí venku občas nepoznám, jestli míjím stále stejné lidi dokola, protože mají místo obličejů rozostřená cosi a ostatní drobné detaily, jako doplňky, taky prakticky nevidím.
I když už ale pár let nosím brýle prakticky nonstop, situace se nezlepšuje. Oni a ony vypadají za ostra kupodivu čím dál podobněji.

---

Spolubydlící L. se mi tuhle "pochlubil" ranním vizuálním zážitkem. Půl prdele čouhající z modré, asidomácí sukně Slečny Spolubydlící. Taky už mě to bohužel jednou potkalo.
Krátce jsme si zadoufali, že nikdy nezjistíme, jestli je to i zepředu tak děsivé (ne-li děsivější). A že snad doma nechodí na ostro, resp. že nikdy nezjistíme ani to.

Pak člověk na internetu míjí fotografie "před a po" torz nadšených aktivně cvičících nebo hubnoucích slečen, případně seksi fotky v plavkách nebo spodním prádle, ze kterých je na první pohled zřejmé, že být to z druhé strany, fotografie by zachycovaly předně sbírku kasiček.

V hlavě mi zazní babiččino rozčilené: "Nastydnou ti ledviny!"
A při vzpomínce na dobu prehipsterskou přemýšlím, zda to taky jednoho dne někdo prohlásí za styl a fotografie půlprdelí se začnou množit na sítích, v časopisech, na billboardech, ...

Radosti spolubydlení III.

7. ledna 2017 v 17:46 | Atris M.
(tentokrát ještě přerývaněji; a chronologické řazení se přeceňuje)

Mám takovou hypotézu:
Slečna se možná snaží kohokoli spolubydlícího znechutit a vynervovat do té míry, aby opustil(a) byt, a ona mohla mít celý prostor pro sebe za (poměrně) směšný peníz. Vysvětlovalo by to spoustu věcí.

Netvrdím, že jsem dokonalá.
Jen lituji, že není možné druhé osobě nadělit pod stromeček pořádnou schopnost sebereflexe.
 
 

Reklama